Začátek kouzelníkova konce


Minimálně v Evropě platí, že britský ministerský předseda Tony Blair je nejúspěšnější a nejtalentovanější politik moderní levice. Hlavní dojem z jeho vládnutí je hladkost. Minulou středu, poprvé za skoro osm roků, co vede vládu, se ale něco zadrhlo a Blair viditelně zakopl. Vzbouřilo se proti němu dost vlastních poslanců na to, aby prohrál hlasování o tzv. protiteroristickém zákonu. Zákon je jedním z nejtypičtějších produktů Blairovy éry iluzionismu, jeho odmítnutí předzvěstí kouzelníkova dalšího osudu.

Vyšší princip...

Protiteroristický balíček měl být odpovědí vlády na teroristické útoky v Londýně ze 7. července. Vyčnívají z něj dva nápady: trestat i nepřímé podněcování k terorismu a oslavování teroristů, na jehož základě chtěla vláda urychlit vyhošťování radikálních islámských kazatelů, a prodloužit vyšetřovací vazbu ze dnešních 14 na 90 dní.
Premiérovi se vůbec nepodařilo vyvrátit podezření, že obě normy jsou zbytečné. Podle ministryně Tessy Jowellové by se zákon dal použít třeba proti exotovi, který po teroristickém krveprolití někde plácne: "No není to skvělé?"
Vláda ho ušila na několik islamistů, kteří byli tak hloupí, že si svoje vývody o kalifátu v Británii nenechali pro svůj úzký posluchačský kroužek. Deportovat pár exotů a uspokojit objednávku bulvárních novin bude každopádně míň riskantní než třeba přinutit muslimské rodiny, aby svoje děti posílaly do světských škol.

...a nižší pudy

Prodloužení vazby Blair zdůvodňoval přáním policie. Jenže z necelých 357 lidí zadržených podle současného zákona využila policie povolených 14 dní jen v 11 případech a všechny dotáhla k obžalobě. Neboli: nikoho nemusela pustit kvůli předpotopním předpisům, ale proto, že se buď spletla, nebo nebyla na stopě k důkazům.
Věcně viděno tedy k oběma návrhům nebyl důvod. Jenže předseda vlády je zatížený na titulky v novinách. Podle svědectví některých jeho bývalých kolegů má Blair až chorobný sklon vytvářet u záležitostí, které hýbou veřejným míněním nebo stranickou základnou, zdání, že "s tím něco dělá".
Kdo si ještě vzpomene, jak velký humbuk před časem provázel zákaz honů na lišky? Se začátkem lovecké sezóny se ukazuje, že v zákoně jsou mezery a anglická aristokracie může sportovat vesele dál, jen se snad přitom musí trochu přetvařovat. Nebylo to náhodou tak, že Blair tenkrát jenom potřeboval udělat dojem na stranickou levici, která nesnáší šlechtice?
Premiér se obsesivně poměřuje s Margaret Thatcherovou, tak jako ona by chtěl vstoupit do dějin. Potřebuje po sobě zanechat stopu, nějaké to "dědictví".
Celou dobu, co bydlí v Downing Streetu, vede radikální řeči o tom, že je radikální. Ale po prvních volbách musel dokazovat, že i labouristé umějí dělat konzervativní hospodářskou politiku. Během druhého mandátu vedle války v Iráku stačil už jen přilévat peníze do polosocialistických veřejných služeb. Teď prý je konečně začne radikálně reformovat.
Nezačne. Do dalších voleb sice už nepůjde a nemusel by se tedy na nic ohlížet, jenže pokud by opravdu chtěl dát školám větší autonomii, pustit trh do zdravotnictví a zpřísnit sociální dávky, ta část labouristické strany, která vyznává status quo, ho v parlamentu vždycky podtrhne. Rebelantské křídlo prý už disponuje čtvrtinou poslanecké frakce.

Do srdce Evropy

Navíc se premiérova nemohoucnost schází s hospodářskými těžkostmi, které se pomalu ohlašují po třinácti letech růstu. To je kombinace, již známe z Francie, Německa či Itálie. Tony Blair se tedy nakonec asi přece jen přiblíží ke svému starému cíli "přivést Británii do srdce Evropy". I když asi jinak, než si to představoval.
Autor je analytikem BBC