Jan Březina: Unii z krize pomohou národní parlamenty

Jako by místo Descartova "Myslím, tedy jsem" platilo spíše "Kritizuji EU, tedy jsem". Kritické výtky se na adresu unie snášejí nejen z řad notorických euroškarohlídů, ale i z jindy umírněného tábora zastánců integrace. Nelze v tomto případě než souhlasit s prezidentem Klausem, podle něhož se kritika unie dostává do módy.
Není divu, že mnozí začínají s unií ztrácet trpělivost. Ta v poslední době klopýtá od jednoho summitu k druhému, místo důkladného léčení evropských neduhů přichází s recepty, které léčebný účinek prokazatelně nemají.
Příklad? Na nedávném summitu ve Velké Británii se většina hlavních lídrů EU shodla na tom, že konkurenčním tlakům globalizace budou čelit spíše než zpružněním pracovních trhů vytvořením obskurního antiglobalizačního fondu. V praxi by to znamenalo, že staré členské země získají penězovod pro své přebujelé sociální systémy, zatímco nováčci přijdou o miliardy ze strukturálních fondů. Jediným, kdo se zatím staví proti, je německá kancléřka Merkelová.

Tři drolící se pilíře
Zdá se, že z pomyslného maastrichtského chrámu zůstává nenarušená pouze unijní klenba, zatímco pilíře se povážlivě drolí.
Vezměme to po pořádku. První pilíř - ekonomický - měl být tahounem hospodářského růstu EU, místo toho se však stává jeho brzdou. Přemíra regulace, neschopnost dohodnout se na odstranění překážek volného pohybu služeb či promíjení prohřešků vůči rozpočtové disciplíně vyvoleným členským státům, to vše unii v soutěži se silnými ekonomikami USA a Japonska nutně sráží na kolena.
Druhý pilíř - zahraničně politický - zůstal prakticky pouze na papíře, neboť státy si v této oblasti úzkostlivě střeží svou suverenitu. Totéž je možné do určité míry říct i o třetím unijním pilíři - policejní a soudní spolupráci. Musely přijít zničující teroristické útoky v Madridu a Londýně, aby se zde unie rozhoupala alespoň k nějakým činům.

Cesta z krize
Naléhavě vyvstává potřeba takového uspořádání, v němž budou otěže integrace třímat v rukou nikoli vládní garnitury, ale politici s přímým mandátem od voličů. V praxi to znamená posílení pravomocí Evropského parlamentu v oblastech, kde se mu jich zatím nedostává (Společná zemědělská politika), a vtažení národních parlamentů a regionálních samospráv do rozhodovacího procesu v EU.
Národní parlamenty by měly být vybaveny pravomocí připomínkovat evropské zákony, a to již ve stadiu jejich zrodu. V případě zásadního nesouhlasu s konečnou podobou zákona by třetina národních parlamentů mohla uplatnit právo veta. Výboru regionů EU, v němž zasedají i zástupci 14 českých krajů, by zase namísto dnešní role poradního orgánu více slušela pravomoc vydávat závazná stanoviska.
Nemůže být právě toto cesta, jak přiblížit unii občanům, a zlomit tak prokletí neúspěšných referend ve Francii a Nizozemsku, po nichž se nejen euroústava, ale celá unie ocitla ve slepé uličce?
Autor je poslancem Evropského parlamentu za KDU-ČSL