Zdá se to teprve jako včera. Vždyť jde o události staré sotva patnáct let: Evropa se rozhodla vytvořit hospodářskou a měnovou unii, zhroutila se berlínská zeď, Německo se znovu sjednotilo, rozpadl se Sovětský svaz, podařila se operace Pouštní bouře...
Byl to čas zázraků a západní státníci tehdy mluvili o novém světovém pořádku, ve kterém zavládne svoboda, respekt k lidským právům a právní stát. Pro atlantické spojenectví to byl čas triumfu a zadostiučinění. Slova jedné písně Neila Younga slavící svobodný svět, míněná ironicky, přesně vystihla naše pocity: "...rozjížděli jsme to ve svobodném světě" (we were rockin' in the free world).
Rok 2005 se pomalu mění ve vzpomínku a svobodný svět zrovna nejásá. Je vnitřně rozdělen, není si jist svou identitou a obklopují ho spíš průšvihy než zázraky.
Někteří tvrdí, že zárodky dnešního zmatku byly zasety už ve chvíli vítězství: když sovětský medvěd usnul trvalým zimním spánkem, zmizel i nepřítel, proti němuž by se Evropa a Amerika spojily. Takže bylo nevyhnutelné, že nové priority - pro Evropu její sjednocování, pro Ameriku návrat k prosperitě - oba spojence zas rozdělí.
Jiní poukazují na údajné kulturní rozdíly. Říkají, že Evropa je rozmazlená a ženská jako Venuše, Amerika drsná a mužná jako Mars. Další hledají přízemnější vysvětlení, třeba v americké aroganci, francouzské závistivosti a věčném britském hledání "zvláštní úlohy".
Tyto faktory mohou snad objasnit rozdíly mezi Evropou a Amerikou, ale už ne hluboké trhliny, které se nedávno objevily v nich samých. Porážka evropské ústavy - dokumentu, který by býval urychlil politickou integraci kontinentu - ve francouzském a nizozemském referendu odhalila, jaká propast tu zeje mezi vůdci a obyčejnými občany. Ukázala také, jak silný může být strach z globalizace na úrovni jednotlivých továren a farem.
Rovněž v Americe, už tak dost rozdělené ve společenských otázkách, rostou pochyby o kompetentnosti Bushovy vlády.
Válka, která podle předpovědí měla být procházkou růžovým sadem, nyní vyvolává příměry k Vietnamu. A když prezident George W. Bush představuje "plán vítězství", zní to spíš jako jakýsi PR manévr než jako seriózní strategie.
Další falešný milník
Spojené státy a jejich spojenci mohou jedině doufat, že v tom hezky zabaleném dárku pod jejich letošním stromečkem bude nově zvolená irácká vláda, schopná vést a sjednotit svou zemi. A nikoli další falešný milník na cestě k úspěchu.
Ve své knize "Free World: America, Europe and the Surprising Future of the West" (Svobodný svět: Amerika, Evropa a překvapivá budoucnost Západu) klade Timothy Garton Ash správnou otázku: Když na Západě používáme zájmeno "my", koho tím vlastně myslíme?
Západ bez vůdců
Jinými slovy: existují dnes vůdci, kteří by mohli věrohodně mluvit jménem Západu jako celku? Netěší mě to napsat, ale odpověď zní ne.
Jen relativně málo Evropanů a zhruba 50 procent Američanů důvěřuje Bushovi, když jejich jménem mluví o hodnotách.
A kromě britského premiéra Tonyho Blaira, který těžce zápolí na domácí půdě, neexistuje jiný evropský státník, kterého by ve Spojených státech dobře znali a obdivovali; alespoň tedy ne obojí současně.
Francouzský prezident Jacques Chirac, který si často nárokuje mluvit jménem Evropy, předvedl, že není schopen přesvědčit ani vlastní zemi o ústavě, do níž investoval svou prestiž.
Výstražná světla
Odmítnutí euroústavy není jediné výstražné světlo posledních měsíců. Průzkumy veřejného mínění v západní Evropě ukazují povážlivou nespokojenost se situací v jednotlivých zemích. Široce je rozšířen pocit, že ekonomika je ohrožena. A že kvůli válce v Iráku Evropa ztratila část svého bezpečí.
Každé další odhalení amerických tajných věznic, každý případ týrání zadržovaných Arabů ztěžuje jeden z nejobtížnějších úkolů Evropy - totiž integraci rostoucí populace muslimů, z nichž někteří nemají sebemenší zájem stát se součástí onoho "my, Zápaďané". Abú Ghrajb a Guantánamo jsou dary z nebes pro radikální imámy, kteří hlásají, že islám čelí útoku ze Západu.
Dobrý muslim Evropanem
Evropský hlavní politický proud a umírnění muslimové stále trvají na tom, že dobrý muslim může být stejně tak dobrým Evropanem; vždyť takových existují milióny. Ale na lidové úrovni existuje odpor vůči muslimské imigraci a mylné přesvědčení, že vstup Turecka do Evropské unie není příležitostí, ale hrozbou.
Sympatie k USA ochladly
Skutečnost, že za turecké členství se přimlouvá Amerika, má jen malou váhu. Sympatie ke Spojeným státům ochladly po celé Evropě. Zato narůstá touha po větší nezávislosti na Americe. Pro mnoho Evropanů už Spojené státy nejsou "zemí (neomezených) možností" - namísto toho jsou čím dál víc spojovány s násilím.
Lze vůbec po všech škodách, které byly nadělány, obnovit pocit společného poslání a sounáležitosti Západu z roku 1990? Zcela nepochybně ano.
Víc než chovat se hezky
Mohu z vlastní zkušenosti potvrdit, že udržování, ba posilování transatlantických vztahů bylo ústředním tématem zahraniční politiky USA v 90. letech. I když se objevovaly neshody - například ohledně Bosny, Amerika pracovala na tom, aby je vyřešila na půdě NATO či jiných organizací. A nebylo to o nic méně "typicky americké" než politika pozdějších let. Nedávno současná ministryně zahraničí Condoleezza Riceová dala najevo, že by se ráda vrátila do časů spolupráce, a reakce jejích evropských protějšků byla příznivá.
Vůdcovství, které potřebujeme, však žádá víc než snahu "chovat se k sobě hezky" na setkáních a překonat rozdíly spoustou papírů pro uspokojení publika.
Chce to skutečné změny v politice a vzájemném přístupu.
Pro začátek by mohla Bushova vláda uznat jednu samozřejmou věc. Svým vyhýbavým, dvojznačným postojem k mučení a právně sporným postupům sice může získat cenné zpravodajské informace. Ale jejich cena je zanedbatelná proti ztrátám, které Amerika utrpí na morálním kreditu.
V zacházení s vězni by Spojené státy zkrátka měly dodržovat standardy, jaké celá léta vyžadují po jiných.
Vláda by také měla konečně přistoupit zodpovědně, nikoli nedůtklivě k tématům, jako jsou změny klimatu a mezinárodní trestní tribunál.
Skončete s démonizací
Evropané by pro změnu mohli dělat trochu víc proti démonizaci Ameriky.
A to nejen z úst radikálních muslimů, ale i od lidí jako nobelovský dramatik Harold Pinter. Jeho tiráda proti americkým "systematickým, trvalým, nemravným a nelítostným" zločinům vyjadřuje módní pohled mezi intelektuály, jaký by neměl procházet bez odpovědi.
Pokud budeme brát partnerskou spolupráci vážně, pak by Evropa měla dát najevo slovy i skutky, že jí záleží na přijatelném výsledku v Iráku.
Ano, je to válka, kterou Evropa nezačala; ale Spojené státy také nezačaly druhou světovou válku, a přesto uznaly, že její výsledek jim nesmí být lhostejný.
Vlády bez ideálů
Sny Západu z doby před patnácti lety jsou ohroženy. Nejen teroristy, ale i vládami, které jsou lhostejné či nepřátelské k ideálům, jež vyvolal pád berlínské zdi.
Když Bush mluví o pochodu svobody, demokratický pohyb zpomalil v Rusku, Jižní Americe, Střední Asii i ve většině zemí Afrik.
A je to čínská vize ekonomických úspěchů bez demokracie, co dnes přitahuje různé konvertity.
Ti v Evropě, kdo se rádi definují jako "ne-Američané", by měli tuto svou obsesi překonat. Podobně Američané, kteří mávli rukou nad důležitostí Evropy coby spojence, by se měli probudit do reality - USA věru nemají mnoho jiných spolehlivých přátel.
Máme pevný základ
Dobří vůdci neberou své spojence jako samozřejmost. Chápou, že udržet spojenectví a zachovat jednotu po delší čas si žádá tvrdou práci. Naštěstí máme ten nejpevnější možný základ, na němž lze stavět.
Nová Evropa stojí v opozici proti minulým časům, v nichž se vedly národnostní války, v nichž se národní hranice dělaly z ostnatých drátů a betonových zdí, v nichž historické zášti neustále živily nové konflikty a v nichž se občané učili především to, v čem se od sousedů liší, nikoli co je spojuje.
Jeden návrh evropské ústavy mohl v roce 2005 prohrát; ale vize sjednocené Evropy tím přece není ztracena.
Jak oživit ducha roku 1990
Amerika je složena z lidí, kteří svůj rodinný původ odvozují snad ze všech ostatních zemí. Ale spojuje je láska ke svobodě, respekt k právu a dlouhá historie spolupráce s jinými demokraciemi při řešení těžkostí světa.
Politiky jednotlivých vlád se mohou od těchto základních principů čas od času vzdálit. Ale veřejnost si dřív či později vyžádá návrat zpět.
Co tedy máme dělat, abychom znovu oživili ducha roku 1990? Nic více a nic méně než vzpomenout si, kdo vlastně jsme.
Autorka je bývalá americká ministryně zahraničí v administrativě Billa Clintona
(c) Madeleine Albright, 2005. Rozšiřuje The New York Times Syndicate.
