Ladislav Smoljak: Humor smí kamkoli, ale...

K Divadlu Járy Cimrmana neodmyslitelně patříte od samého začátku. Jaké mělo podle vás nejsilnější období?
Těžko odpovědět. V první etapě té naší bezmála čtyřicetileté historie jsme byli zajímaví jen pro úzkou skupinku lidí, kteří byli otevření přijímat nové věci a kteří ocenili, že jsme přece jen trochu jiní než ostatní malá divadla - o velkých se samozřejmě zmiňovat netřeba. Přitom to byla doba nesmírně těžké konkurence: na vrcholu byl Semafor, Činoherní klub, Divadlo Na Zábradlí, Ypsilonka. Byla to zlatá éra šedesátých let, která měla svůj zenit i v československém filmu.
Když přišel Jiří Šebánek, kolega Zdeňka Svěráka a Miloně Čepelky z Armádního rozhlasu, s nápadem založit divadlo, tak jsem k tomu byl skeptický právě z toho důvodu: skromnost mi nedovolila myslet si, že se před těmi "velikány malého divadla" neztrapníme. Ale uchytili jsme se celkem důstojně.

Pak ovšem přišel rok 1968 a po něm normalizace - jak jste dokázali přežít?
My jsme se hned při založení Divadla Járy Cimrmana shodli, že nebudeme dělat satiru. A v tomhle roce se - po dvaceti letech rigidní cenzury - otevřel Papinův hrnec, a náhle se smělo všechno. Vyrojila se spousta scén s politickou satirou, lidi ji hladově hltali a vypadalo to, že my s tím nepolitickým tématem Járy Cimrmana půjdeme v ohlasu publika dolů. Ale to se nestalo. A díky tomu, že jsme se - z důvodů čistě uměleckých a názorových - satiře vyhýbali, tak jsme ten posrpnový okupační pogrom přežili. Satirici "pražského jara" se pak museli buď ponížit a prosit za odpuštění, anebo museli z kultury odejít.
Pak nastalo zvláštní období nenormální "normalizace", kdy se nesmělo skoro nic. A tady nás zachránil Jaroslav Cimrman.
My jsme se pod tím komunistickým kulturním dohledem, který bedlivě registroval jakýkoli náznak politické kritiky, věnovali kultu jakéhosi Cimrmana, člověka údajně žijícího na přelomu 19. a 20. století.
Zabývali jsme se dobou obrozeneckou, jakýmsi komickým starovlastenectvím, hráli jsme si s češtinou a s roztomilými nesmysly. Jim - tenkrát jsme dobře věděli, kdo jsou "oni" a kdo "my" - jim bylo divné, že se to naše publikum nápadně směje. Ale při nejlepší vůli nemohli v těch našich hrách najít náznak jakékoli alegorické narážky, jakoukoli uštěpačnou poznámku na nějakou konkrétní politickou aktualitu.

A snažili jste se?
Ne. My jsme se tomu vědomě vyhýbali. Někdo by řekl: "Neříkejte, že jste se tomu vyhýbali z uměleckých důvodů, měli jste prostě strach." Tak strach jsme měli, ostatně, kdo chtěl veřejně provozovat divadelní hry, tak si "politický šleh" mohl dovolit maximálně jednou - pak už mu zbývalo jen "bytové divadlo". Ale nás to opravdu nebavilo. Koneckonců dneska bychom mohli šlehat beze strachu, zase by to našlo silnou odezvu, ale neděláme to. A když se stane, že někdo z divadla tomu pokušení podlehne, brzy mu to rozmluvíme.

Měl byste po ruce konkrétní příklad?
Třeba v Blaníku se mluví o tom, že i Slováci mají podobnou horu, ale ta pohotovost že je u nich ostřejší. Na to řekne kronikář: "Tak to jsou na tom hůř než my." A kolega neodolal a utrousil: "Ale nevědí o tom."
V době těsně po rozchodu se Slováky to vzbudilo smích. Ale vyndali jsme to. Není to náš styl. Jednou jsme ale, musím přiznat, neodolali. To bylo v době, kdy Václav Klaus byl ministrem financí. Ve hře "Vyšetřování ztráty třídní knihy" se postupně čtou oběžníky. Učitel ředitelův, ředitel inspektorův a inspektor oběžník zemské školní rady. A čím vyšší typ oběžníku, tím větší vzdálenost od toho, oč v té škole běží. Takže ten poslední zní doslova: "Zemská školní rada upozorňuje všechny školské pracovníky, že nebude nadále možné poskytovat zálohy na služební cesty předem. Počínaje dnem 15. října vyplácejí se zálohy zásadně pátý den předchozího měsíce nebo dva dny po následujícím týdnu. Václav Klaus, účetní." Připadalo nám to roztomilé - ostatně měli jsme tehdejšího ministra financí docela rádi.

A jakým předělem ve vaší historii byl 17. listopad 1989?
Tehdy jsme čekali návštěvnický odliv. V období normalizace jsme spolu s našimi diváky vnímali Divadlo Járy Cimrmana jako takový ostrůvek svobody. Ostrůvek často ohrožovaný, složitě hájený, vystavený trvale nepřízni kulturně politického podnebí. Najednou přišel - ne sezónní výtrysk svobody jako v osmašedesátém - ale skutečný společenský převrat, konstitučně zakotvená svoboda slova, založily se solidní základy demokratického státu.
Umělci, kteří do té doby kopali studny a myli výlohy, kteří psali do šuplíku či samizdatu, se vrátili ke svému řemeslu. Právem se dostali do středu pozornosti a na trhu umění se objevila nesporná kvalita. S tou konkurencí jsme počítali a byli jsme srozuměni s tím, že už nebudeme oázou v pustině, ale záhonkem v široširé bohatě porostlé zahradě. A že nám tedy hodně diváků odejde jinam. Ale kupodivu jsme dopadli líp, než jsme čekali.

Jak si to vysvětlujete?
Zapůsobilo tu víc vlivů. Například to, že jsme se nedali otrávit věčným rušením našich působišť, věčným stěhováním, omezováním repertoáru i hracích dnů nebo konfiskací našeho divadelního vybavení, že jsme prostě vydrželi. Za tu dlouhou dobu od roku 1967 jsme se nepozorovaně stali známou a uznávanou značkou. A značkové zboží je vždycky ceněné, často, přiznejme, i bez ohledu na kvalitu.
A taky jsme si i v té nové konkurenci udrželi svou zvláštnost: na repertoáru jsme měli všechny hry od té první po tu poslední a drželi jsme se svého tématu...
Vzpomínám si, že na jednom mezinárodním divadelním festivalu v Plzni se jeden zahraniční odborník podivil nad tím, jak může tak dlouho vydržet "divadlo jednoho nápadu". Ten zaběhnutý způsob komunikace, to stabilní "opět se tedy scházíme nad dílem Járy Cimrmana, tentokrát, abychom se podívali na jeho činnost...atd." To z diváků buduje jakýsi tým štamgastů, což má svůj osobitý půvab. Dalo by se možná velmi opatrně a s výhradami tvrdit, že naše divadelní tvorba kompletuje jakýsi seriál.

Můžete být trochu konkrétnější?
Ne snad, že by ty hry na sebe navazovaly jako v seriálech skutečných, ale jistý odlesk toho žánru tu skutečně působí. Jeden příklad, přiznávám, že extrémní, bych po ruce měl. V naší předposlední hře Švestka jsme si náhodně zvolili pro jednu postavu jméno Sváťa Pulec. A napadla nás taková rozkošná blbost." Poslyšte, pane Pulec," zeptá se ho sklerotický spoluhráč, "já jsem znal nějakýho doktora Žábu, nejste vy jeho syn?" A když jsme potom se Zdeňkem psali další hru - Afriku - tak nás napadlo, že bychom si mohli dovolit tu drzost a použít tenhle fór znovu, ale obrácený naruby (museli jsme ovšem s ohledem na to zvolit jméno hlavního hrdiny): "Poslyšte, doktore Žábo, já jsme znal nějakýho inženýra Pulce. Nejste vy jeho otec?" A diváci to velice vděčně aplaudují. Pro ty, co to slyší poprvé, je to legrace, a ti, co to znají z předchozí hry, je to legrace dvojnásob. Tohle si nemůže dovolit žádné jiné divadlo.

V souvislosti se Semaforem mluvíte o zenitu. Kde byste viděl zenit Divadla Járy Cimrmana?
Podívejte - ten zenit může mít dva aspekty: jedním je popularita a druhým umělecká úroveň. To nebývá vždycky v souladu.
Naše divadlo je dnes, myslím si, v zenitu popularity. Zda je to také zenit kvality, to nechme na jiných. Já bych řekl, že jsme se Zdeňkem po všech stránkách zkušenější, že už tolik netápeme, že jsme i střízlivější a možná se v těch novějších hrách dá najít i lepší řemeslo.

A jak vnímáte ten zenit popularity?
V krajině výstřední popularity se člověk musí pohybovat velmi obezřetně. Věhlas Divadla Járy Cimrmana zasahuje i do diváckého okruhu, kam bychom se v začátcích nebo v první třetině či polovině naší jevištní působnosti nedostali.
Dneska se u nás v hledišti objevují i diváci, o nichž bychom třeba před deseti lety řekli, že to naši diváci nejsou. Jsou to diváci spíše televizní - možná dokonce až z Novy - a ty najednou zasáhlo renomé Járy Cimrmana a oni cítí společenskou potřebu jít se na to divadlo, o kterém se mluví a na které se stojí dlouhé fronty, také podívat.

V čem jsou tihle diváci jiní?
Jsou z televize zvyklí na jiný způsob komunikace. Obrazovka je vychovala, že každý bavič musí dát před každým vtipem, nebo během vtipu, anebo bezprostředně po něm signál, že to je či že to byla legrace. Novotný se rozřehtá, Štercl blahé paměti se vždycky zkroutil, jiní se významně ušklíbnou, další si nasazují podivné čepice a masky.
U nás se toho, alespoň v těch nejlepších časech, nedočkali. My jsem dbali na to , abychom toho diváka zasáhli nečekaně. Já sám jsem dokonce měl nejradši vtipy - vojenskou terminologií řečeno - "se zpožděnou explozí". Televizní divák, ten prostě musí vidět, jak to na něj letí, jak se to o něj rozprskne a jaký to udělá velký efekt. Mně se líbí typ gagu, který připomíná protitankovou střelu - ta se nejdřív propálí pancířem dovnitř, a tam teprve exploduje.

Připomeňte aspoň jeden...
Třeba v semináři hry "Dobytí severního pólu" hovoříme o špatné dramaturgické práci jednoho z kolegů, který sedí na jevišti a v tom kritickém příspěvku dostane co proto. A pak tento zneuctěný cimrmanolog dostane od vedoucího semináře otázku, zda "z toho, co tu bylo řečeno, vyvodí pro svou další práci nějaké závěry". A on pronese svou repliku velice pokorným hlasem - a nutno dodat, že opravdu až do posledního slova před tečkou:
"Ano, já jsem to celé pozorně vyslechl a vyvodil jsem z toho pro svou další práci ten závěr, že bude-li ještě někdy příležitost a budu požádán o nějakou další rekonstrukci, že se vám na to vyseru."
Když to "vyseru" řekne ve stejném tónu, jako by říkal "že už se to nikdy nestane", tak ten divák chvíli nevěří, že dobře slyšel, a to slovo do něj vklouzne až dovnitř, a tam teprve "se zpožděním" exploduje. Chytrému a vnímavému divákovi není prostě třeba dávat žádný signál, jemu naopak takový způsob žertování vadí.
Když má ale divadlo velkou popularitu, tak se vám do něj dostavuje nejen publikum chytré, ale i publikum trošku zpožděné ve vývoji, pokažené tím horším způsobem zábavy. A tahle část publika pak v divadle odměňuje smíchem či potleskem tu ten či onen herecký poklesek v kvalitě předneseného vtipu. A tím tlačí i kdysi dobré komiky k pokleslému obveselování. "Vždyť se ty lidi smějou," říkají si ti herci, a netuší, že se směje jen ta horší část auditoria. Možná, že na to téma svolám na Žižkově seminář.

Takže vaši herci vycházejí tomuhle tlaku vstříc?
Ano, ale jen mírně, a jen tu a tam.

Vy jste se v jedné povídce zamýšlel nad případným koncem Divadla Járy Cimrmana a datoval jste ho na 60. výročí Vítězného února. Přemýšlíte o tom, jak to vůbec bude vypadat po Cimrmanovi?
No, my o tom moc nepřemýšlíme. Člověka to někdy napadne, ale řekne si, proč se tím mám trápit teď, když přijde doba, kdy se tím budu trápit, aniž bych chtěl. Skončí to se Smoljakovou či Svěrákovou neschopností stát na jevišti? Bude tu dostatečná síla mladší generace nástupců? A nakonec: nepřestane to lidi bavit ještě dřív, než nás? To necháváme osudu.

Má podle vás humor nějaké hranice? V Británii například hledají pro komiky nějakou hranici, za kterou by šlo už třeba o nepovolené urážení menšin. Vybavíte si z české scény nějakou situaci, kdy byla případně taková hranice nemístně překročena?
Na tuhle otázku bych nerad nastolil nějakou univerzální doktrínu. Vyznávám zásadu, že humor smí kdykoli kamkoli, ale musí respektovat ono pověstné "jak". Je to otázka intuice, citu a zodpovědné rozvahy.
Jeden výmluvný příklad: Humor televizní České sody, jehož kořeny jsou v Divadle Sklep, se mi líbil. Ale jednou mně opravdu zatrnulo. V jednom jejich pořadu se objevil na obrazovce nápis, který připomínal proslulý sovětský kreslený seriál: "JEN POČKEJ, ZAJÍCI!" A pod tím nápisem byl podpis: JAN PALACH. Tak to jsem si řekl, tohle ne.
Víte, můžete si dělat legraci třeba i z upálení Mistra Jana Husa. Protože ta časová vzdálenost, to, že je to dnes už spíš školní látka než citově prožívaná tragédie, to je clona, díky níž se můžete smát. Ale to není případ Jana Palacha a Jana Zajíce, kteří byli mými mladšími současníky. Jejich - a naše - tragédie je ještě příliš živá na takové hloupé žertování.

Co vám ještě v 74 letech stojí za to se společensky angažovat?
Věk nerozhoduje. Mě naopak teď na stará kolena víc trápí, v jakém stavu necháme český stát našim dětem a vnukům. Že je něco shnilého ve státě českém, cítí snad dnes už každý. A já hledám, kde je začátek toho klubka naší pokřivené demokracie, a nacházím ho v Poslanecké sněmovně.
Tento sbor nepříliš zodpovědně zvolených lidí má příliš velkou moc. Nad ním už není nic a nikdo, kdo by ho kontroloval, brzdil a umravňoval. Otcové naší ústavy chtěli, aby jedním takovým dohledovým místem byla druhá komora parlamentu - Senát. Ale Česká národní rada - toto béčko československého federálního parlamentu - se po rozdělení státu stala náhle áčkem. A svými zásahy do rodící se ústavy sebrala Senátu skoro všechny pravomoci. Udělala z něj v podstatě jen připomínkové místo. A tak může ten podivný ministr Rath vykřikovat na obrazovce, že "spolu s devadesáti procenty naší veřejnosti soudí", že Senát je zbytečný, protože to nové áčko - to jest naše Poslanecká sněmovna - takovou pověst také mediálně šířilo. A přitom je asi deset zásadních důvodů, pro který je tato instituce nepostradatelná. Ale o tom jindy.

A co Ústavní soud?
Je tu, pravda, nad Sněmovnou ještě Ústavní soud, vrchol mocenské pyramidy České republiky. Ale ten nemá - jak bychom řekli slovy Josifa Vissarionoviče Stalina - žádné divize. Takže s jeho závaznými a neodvolatelnými výroky si může vláda za přispění Poslanecké sněmovny utřít záchodové prkénko - jak to ostatně předvedli se třemi výroky Ústavního soudu o nepřípustnosti regulace nájmů. Místo aby vláda rozhodnutí Ústavního soudu respektovala a směrem k deregulaci vykročila, naopak nájmy na několik let zmrazila - což ji ústava umožňuje jen výjimečných případech, jako jsou povodně, zemětřesení či válka.
Je smutné, že jeden člen vlády, který tento neústavní akt jako právník posvětil, je dnešním předsedou Ústavního soudu. Ale že je třeba Ústavní soud za každých okolností bez odmluvy respektovat, o tom není sporu. Nebezpečí, že se demokratické většinové hlasování bez důsledného dodržování zákona a řádu může zvrhnout až v tyranii Poslanecké sněmovny, je dosti velké.

A jak chcete tomuto nebezpečí čelit?
Těmi divizemi, které by mohly na dodržování ústavního systému a na politickou kulturu účinně tlačit, by mělo být veřejné mínění. A pokud se ho podaří probudit zejména v období voleb, mohly by se konat i zázraky. Jenomže veřejné mínění je extrémně, až chorobně závislé na mediální masáži. Tisk, rozhlas a zejména televize mají v moderní společnosti neskutečný vliv. A tragédie naší demokracie tkví v tom, že i tahle oblast je téměř úplně pod kontrolou právě té nekontrolované Poslanecké sněmovny.
Vezměte si jen, jakou moc má nad těmi nejúčinnějšími sdělovacími prostředky, jakými jsou televize. Ty soukromé korumpuje tím, že jim může zdarma či za pakatel prodlužovat licence nebo nastavovat pravidla a předpisy k pohodlnému vydělávání peněz. A nad tou televizí veřejné služby mají dohled absolutní: Rada České televize, která volí generálního ředitele a dohlíží na chod a hospodaření ČT, je zcela v rukou Poslanecké sněmovny.
A kromě toho drží poslanci měšec, ze kterého se provoz ČT platí. A aby pro jistotu neměla jiný nezávislý finanční zdroj, seberou jí reklamu. A tak instituce, která by měla poslance kontrolovat, je naopak těmi poslanci sama absolutně a bez možnosti odvolání kontrolována.

Vy tedy pochybujete o nezávislosti České televize?
Ano.

Na základě čeho?
Tak třeba už z toho, že Poslanecká sněmovna vždycky zvolí Radu ČT tak, aby většina byla ukázněně poslušná. Například pan poslanec Langer zpravidla do nějaké té rady protlačí svoji poradkyni Alenu Mackovou - nejdřív do té štěpánkovské Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (to je ta, pokud si vzpomínáte, která měla svůj díl viny na oněch prohraných deseti miliardách kvůli televizi Nova) - a teď zase máme Alenu Mackovou i v nové Radě ČT. Pan poslanec Langer se činí.
A vzpomeňte si třeba na to, jak jistý poslanec zcela nepokrytě prohlásil, že když je v nějakém televizním pořadu ČT označili za termity, tak oni jim nezvýší koncesionářské poplatky. Ten tu závislost deklaroval přímo jako samozřejmost.

Myslíte, že v souvislosti s nadcházejícími parlamentními volbami se dá něco napravit?
Kdyby se tak objevila politická strana s důvěryhodnými lidmi v čele, která by si vzala jako politický program vrátit do politiky morálku!
Já vím, že hodně politiků, kdykoli slyší slovo morálka, tak "sahají po revolveru", jak se nechal slyšet jeden nacistický pohlavár - ten to ale řekl o "kultuře". Všimněte si také, že slovo "moralizování" se nevyskytuje v jejich ústech nikdy osamoceně. Vždycky k tomu musí přilepit přídavné jméno, takže zásadně máme jen "plané moralizování".
Ale, jak říká profesor Cepl: "Morálka se šíří především moralizováním."

A také příkladem.
A také příkladem. A příkladem přímo vzorovým by měli být právě poslanci a senátoři. Ti by měli být skutečnými idealisty, fanatiky poctivosti. Členství v parlamentu by mělo být řeholí, jaká panovala kdysi v těch nejpřísnějších církevních řádech. Jako tam měli být cele oddáni Bohu a Písmu svatému, tak tady by měli být cele oddáni Obci a Ústavě. Žádné sezení v dozorčích radách, ve firemních představenstvech, v Konsolidační agentuře. Žádné mimoparlamentní platy a vedlejší lukrativní požitky. Žádná vedlejší zaměstnání. Kdo už má jít panebože lidem za příklad, když ne ti, co dávají Obci zákony?!
A přitom tam sedí z velké části pazdráti. Víte, kdo to je pazdrát?

Ne.
To slovo v osmidílném Slovníku jazyka českého nenajdete. Ale začalo se v intelektuálních kruzích používat. A jeho definice se postupně odvozuje od chování některých politiků. Podstatnou měrou k ní přispěl například jistý náš ministr zemědělství, který si vahou svého vlivu nechal vyměnit své nelukrativní pozemky soukromé za lukrativní pozemky obecní, pak si to vahou svého úřadu schválil a také nechal svými podřízenými prověřit, zda to nebylo v rozporu se zákonem.
Na dalších podobných příkladech se nám ten pojem zobecňuje: politik, který má na svědomí poklesek, jenž je v rozporu s obecně uznávanými mravy, a přitom může víceméně popravdě prohlásit: "Nebyl porušen zákon", tak takový politik je pazdrát.

Budete takhle moralizovat častěji?
Máme s profesorem Ceplem v plánu navrhnout České televizi pořad - oni tuším říkají "formát" - který by se společenskými záležitostmi obíral. Ve vzájemném rozhovoru bychom otevřeli nějaký závažný problém, také bychom zvali k pohovoru osobnosti, ze kterých bychom vytáhli pozoruhodné názory či informace, občas zase naopak nějakého pazdráta, kterého bychom podrobili křížovému výslechu. Byly by to takové hodiny občanské výchovy. V těchto dnech zrovna sonduji, koho v té instituci oslovit a snažím se nepropadat předčasně skepsi.

Vy jste jednou zmiňoval, že cesta je důležitější než cíl. Kam ta vaše teď vede?
Otázkou mě vlastně vybízíte k tomu, abych shrnul, o čem právě mluvíme. Takže: rád bych svým moralizováním přispěl k tomu, abychom našim potomkům nechali svět v podstatně lepším stavu, než v jakém se právě nachází. Cíl je to nejistý, ale úsilí samo cítím jako plnění povinnosti, které mám bůhví odkud a kým uloženo ve svém srdci.

Co byste přál České republice v roce 2006?
Aby volby nedopadly tak špatně, jak se s přáteli právem obáváme: buď vláda ČSSD s podporou komunistů, anebo nějaká opoziční smlouva číslo 2.

A co byste si sám přál v tvůrčím životě?
Chtěl bych, abychom se Zdeňkem napsali ještě alespoň jednu hru pro Divadlo Járy Cimrmana, a abych já sám už konečně dopsal svou hru o Janu Husovi.

Můžete o ní říci něco bližšího?
Snad jen to, že Hus sám v ní vystupovat nebude.

Ladislav Smoljak (* 9. 12. 1931)  
Herec, režisér, scenárista a dramatik. Absolvoval Vysokou školu pedagogickou, poté pracoval jako učitel, redaktor Mladého světa a nakladatelství Mladá fronta, scenárista a režisér FS Barrandov. Od roku 1967 také herec a režisér Divadla Járy Cimrmana a spoluautor uváděných her. Se Zdeňkem Svěrákem (resp. O. Lipským) napsal scénáře k řadě dnes už proslulých filmů (mj. Jáchyme, hoď ho do stroje; Na samotě u lesa; Marečku, podejte mi pero), některé i režíroval (Vrchní, prchni!; Nejistá sezóna; Jára Cimrman ležící; spící; Rozpuštěný a vypuštěný).

Snímky: HN - Jan Šilpoch