Nově jmenovaný soudce Jaroslav Bureš už jednou ze soudcovské funkce odešel do politiky. Byl ministrem a také kandidátem na prezidenta. Na svém politickém angažmá, z něhož se nyní vrací do taláru, nevidí problém.


HN: Není však minimálně sporné střídat justici a politiku?
Dokonce si po této zkušenosti myslím, že ten, kdo nepřejde na druhý břeh, si nikdy neuvědomí třeba hodnotu rychlého rozhodování soudu. Byl jsem ministrem, také advokátem. Takovou zkušenost bych vlastně přál každému soudci. Po dlouhém pobytu v justici, což byl i můj případ, máte tendence k jisté provozní slepotě.


HN: Stanete se předsedou Nejvyššího soudu?
Prezident řekl, že kandidát je mezi jmenovanými soudci. Myslím, že to tak stále zůstává.


HN: Co je potřeba změnit na Nejvyšším soudu?
Nejvyšší soud spí jak Šípková Růženka. Když se zeptáte advokátů a soudců, řeknou, že se naučili žít bez něj. Ačkoli je tam řada kvalitních právníků, soud nereaguje zejména na potřebu sjednocovat soudní praxi. Například může být podle zákona aktivní i v případech, které se k němu nedostanou "běžnou" cestou, tedy na základě dovolání. Typické jsou kauzy řešené podle zákona o rodině. Co krajský soud, to jiná rozhodovací praxe. Jak vysvětlíte mamince, že ve zhruba srovnatelném případě dostane u jednoho soudu výživné na dítě 2500, a jinde 4800 korun? Totéž platí i pro verdikty o výchově nezletilých dětí. Nejvyšší soud si může vyžádat od krajských soudů pravomocná rozhodnutí, udělat jejich analýzu a pak přijmout stanovisko ke sjednocení soudní praxe. Toto se však neděje. (ptp)