Nejnovější příchozí vykřikuje bolestí, když jej policejní lékaři svlékají a stříkají mu dezinfekci na otevřené rány na zádech a ramenou. Na pokožce Azize Loa se snadno pozná, že se devět dnů tísnil na dně dřevěného rybářského člunu, který unášel mořský proud. Vypadá, jako by mu kůži stáhli.

Týden nejedl a to málo sil, co mu zbylo, si uchoval díky tomu, že pil mořskou vodu smíchanou s cukrem. Kolem něj na chladné podlaze policejní stanice v mauritánském Nouadhibou leží pod přikrývkami desítky mladých Afričanů, kteří se pokusili propašovat sami sebe do Evropy. Na cestu se vydali z pustého pobřeží Mauritánie, ale cesta se jim nezdařila, protože jim došly potraviny a voda a byli nuceni se vrátit.

"Na moři jsme byli devět dnů. Snažili jsme se dostat do Španělska," říká Lo. "Na lodi nás bylo 52. Neměli jsme co jíst, a tak jsme se vrátili."
Jen za jeden týden v březnu dorazilo na španělské Kanárské ostrovy přes 900 ilegálních přistěhovalců. To je dostatečný počet, aby povzbudil tisíce dalších vydat se na plavbu, jež - jak sami přiznávají - se blíží pokusu o sebevraždu.
Z Nouadhibou je to na Kanárské ostrovy 800 kilometrů. To pro ty šťastnější znamená čtyřdenní cestu. Mnoho plavidel ale zabloudí a na moři stráví i třikrát delší dobu. V jednom člunu stovky kilometrů od pevniny byl před několika týdny objeven nejméně tucet rozkládajících se těl. Rybáři z vody běžně vytahují mrtvoly.

Červený kříž odhaduje, že letos umřelo už více než tisíc Afričanů, kteří se pokoušeli dostat na Kanárské ostrovy. Mnoho z nich utonulo, další zemřeli hladem.

Vystěhuj se, nebo zemři

Děsivé příběhy ale nedokážou odstrašit mladé muže ze Senegalu, Mali a dalších západoafrických zemí, kteří v cestě do Evropy vidí jediný způsob, jak vydělat dost peněz, aby uživili své rodiny. "Umři, nebo uspěj, tak zní heslo," říká Mamadou Ba, senegalský rybář, který sedí na zemi na policejní stanici. Čeká na deportaci poté, co se mu nepodařilo doplout na Kanárské ostrovy.

"Pokud jste nejhouževnatější a nejstarší v rodině, musíte stát na vlastních nohou. Nemůžete jen tak sedět a pozorovat, jak vaši rodiče a bratři trpí," říká a zapřísahává se, že to zkusí znovu.
Mnoho z odhadovaných až 15 tisíc subsaharských Afričanů, kteří se v Nouadhibou snaží našetřit 550 dolarů, potřebných na koupi místa ve člunu, je ochotno riskovat svůj život. Ne pro kouzlo evropského životního stylu, nýbrž prostě, aby mohli pracovat.

Příklady táhnou

Více než dvě třetiny obyvatel západní Afriky je mladších 30 let a nezaměstnanost v některých zemích přesahuje 50 procent. Pro mnohé to znamená, že není naděje, že by si našli práci.
Ti, kdo se vydávají na nelegální cestu do Evropy, obvykle tak činí s podporou svých rodin. Peníze jim dávají rodiče nebo strýcové. Vědomí, že v sázce není pouze jejich vlastní budoucnost, zvyšuje tlak, který pociťují.

Svalnatý mladík, kterého vyčerpaly dny strávené na moři, se zhroutil a začal vzlykat, když jej policisté po neúspěšné plavbě přivedli na stanici. Byl to řídký projev emocí před krajany zocelenými útrapami.
"Doma nás žije v jedné místnosti pět nebo sedm lidí - otec, matka, bratři. Je to tvrdé," říká čtyřiadvacetiletý Ibrahima Niass. Na sobě má stále ještě bavlněnou čepici a tlustý svetr, který si oblékl, když v noci vyplouval.
"Máme přátele, kteří se dostali do Španělska. Když se vrátili, koupili pro své rodiny dům a nový nábytek, a přitom jsou stejně staří jako my," říká.