Analýza: Proč Estonsko odložilo zavedení eura

Estonsko nedávno oznámilo, že pokus o přijetí eura, původně plánovaný na začátek roku 2007, odkládá o rok. Důvodem tohoto rozhodnutí bylo očekávané nesplnění maastrichtského kritéria inflace v letošním roce. Je na tom estonská ekonomika skutečně tak špatně?
Shrňme si základní statistická fakta. Růst estonského HDP činil 7,8 procenta v roce 2004, 9,8 procenta loni a letos zřejmě přesáhne 8 procent. O podobných tempech růstu si i nejdynamičtější země eurozóny mohou nechat jenom zdát (růst eurozóny činil 2 % v roce 2004 a 1,3 % loni).

Počínaje rokem 2001 přešly estonské veřejné rozpočty do kladných čísel. V poměru k HDP činily přebytky 1,5 % v roce 2004, 1,6 % loni a na letošek se očekává 1,8 %. Přestože Finsko a Irsko (a ze zemí mimo eurozónu ještě Švédsko a Dánsko) mají v posledních letech také rozpočtové přebytky, pro Německo, Itálii, Řecko a Portugalsko zůstává fiskální konsolidace nadále noční můrou. Díky střídmým veřejným financím je dnes Estonsko nejméně zadluženou zemí v EU (poměr dluhu k HDP činil 4,8 % v roce 2005) a jedinou "konkurencí" je mu Lucembursko (6,2 %).

Přísné hodnocení inflace

Tyto výsledky nespadly z nebe. Jsou důsledkem razantních strukturálních reforem uskutečněných v minulých letech. Důležitou součástí úspěchu Estonska se stalo připoutání estonské koruny nejprve k německé marce a později k euru prostřednictvím currency board. Tento měnově-kursový režim již od roku 1992 vnášel do hospodářství stabilitu a disciplínu a dnes je již pro Estonce jakýmsi náboženstvím. Především díky němu je Estonsko de facto členem eurozóny. Proč však nemůže přijmout euro také de iure?

Příčinou je estonská inflace a její přísné vyhodnocení Evropskou komisí. Podle prognóz by inflace měla činit 3,4 % letos, 2,8 % v roce 2007, 3,4 % v roce 2008 a 3 % v roce 2009, tedy pokaždé o něco málo více, než činí dlouhodobý průměr (pohyblivého) maastrichtského inflačního kritéria. Estonsko se tak ocitá v nezáviděníhodné pasti. Výborné hospodářské výsledky a zafixovaný nominální kurs měny tlačí inflaci mírně vzhůru.

Tím se však dostává do konfliktu s kritériem, které bylo naneštěstí koncipováno v době, kdy se s nějakými dohánějícími ekonomikami pro eurozónu nepočítalo. Ironií osudu je, že zatímco nízká inflace je požadována před vstupem do eurozóny, inflace po vstupu už nebude nikoho zajímat. A pokud ano, tak jedině Evropskou centrální banku, která musí k inflačním diferenciálům v eurozóně přihlížet při provádění jednotné měnové politiky.

Dvě řešení bez podvodu

Jaká řešení má Estonsko (a jemu podobné země) k dispozici? Pomineme-li absurdní možnost, že by země usilovala o zbrzdění růstu či dokonce o vyvolání recese, zbývají dvě: buď počká na dobu, která bude pro splnění kritéria inflace příznivější, nebo inflaci více či méně uměle sníží.
Může přikročit například k dočasnému zmrazení mezd a cen, ke snížení regulovaných cen, ke snížení nepřímých daní apod. Je však zřejmé, že taková opatření protiřečí duchu maastrichtské smlouvy, jež požaduje splnění kritérií na udržitelném základě.

Slouží Estoncům ke cti, že se nechtějí uchylovat k podvádění a že podobné způsoby splnění inflačního kritéria odmítají. Jsou přesvědčeni, že ztratit důvěryhodnost kvůli euru se jim prostě nevyplatí.
Dosahují tak vlastně dvojího: poukazují na nesmyslnost inflačního kritéria aplikovaného na zdravé a rostoucí ekonomiky a uštědřují jakýsi morální políček zemím (nyní samozřejmě členům eurozóny), které se nad podobnými praktikami nerozpakovaly. Estonci si tedy na euro několik let počkají. Může jim však být satisfakcí, že svoje domácí úkoly zvládají lépe než mnozí jiní.

Autor je poradcem viceguvernéra ČNB