Quintin Jardine: Příběh mě zajímá víc než přesné policejní postupy

Česky právě vychází knižně už šestý případ Oze Blackstonea - Otrávené třešně. Jeho autor byl nedávno hostem pražského knižního veletrhu.

Existuje nějaká tradice skotské detektivky?
Existuje, i když možná není tak známá, a dalo by se říct, že v současné době prožívá své obrození. Teprve nedávno jsem se od jednoho nakladatele dozvěděl, že už v 19. století se ve Skotsku psaly knihy, které se tvářily jako memoáry detektivů, ale jednalo se o beletrii, která je dodnes mimořádně poutavá. A samozřejmě nesmíme zapomínat na Arthura Conana Doylea, tvůrce Sherlocka Holmese.
V poslední době jsme ale ve Skotsku svědky úplné spisovatelské exploze detektivkářů, zejména v Edinburghu. Píše tam například Ian Rankin, který je úspěšný v mezinárodním měřítku, Chris Brookmyre, Paul Johnson, Joyce Holmsová a v současnosti se stále víc mluví o Alexanderu McCall Smithovi, který také žije v Edinburghu. Jeho knihy, ve kterých případy vyšetřuje žena- detektiv, jsou spíše o Africe, kde se narodil, ale mají velký úspěch.

A které ze současných autorů detektivek čtete?
Z těch skotských Iana Rankina, kterého si velice vážím, a Alexandera McCall Smithe, ale jinak mám raději Američany. Můj nejoblíbenější autor detektivek je Michael Connelly, který je podle mě z nich vůbec nejlepší. Ještě před Jamesem Ellroyem.

Jak jste se od původního zaměstnání novináře dostal k psaní detektivek?
Po novinařině jsem pracoval ve styku s veřejností, a potom jsem pro státní úřad dělal konzultanta pro sdělovacími prostředky ...

Tomu se, myslím, říká spin-doctoring?
Ano, ale tehdy se tomu tak ještě neříkalo. Panebože, vždyť už je to pětadvacet let! Tehdy to ještě byla velice přímočará a taky nudná práce. Vydržel jsem tam devět roků, a pak jsem pracoval pro skotské konzervativce. To už byla jiná zábava. To už šlo o spin-doctoring, jak ho známe dneska.

Co to vlastně obnášelo?
Podívejte, rád si myslím, že ve své práci konzultanta jsem nikdy nelhal. Na druhé straně se ale říká, že každý má svoji verzi pravdy.

Koneckonců právě konzervativní premiérka Thatcherová tehdy říkala, že s pravdou je třeba správně hospodařit ...
Ano, ale ona to rčení nevymyslela, první to řekl Robert Armstrong, který pracoval na sekretariátu britské vlády. Přišel s tím v polovině 80. let u soudu, kde se jednalo o vydání knihy jednoho bývalého agenta britské tajné služby.

Takže se vracíme ke psaní. Jak jste se tedy k němu dostal po té spolupráci s médii?
Zkoušel jsem psát nejrůznější fikci už dříve, ale nedopsal jsem se dál než k několika začátkům. Potom jsem si ale jednou na letišti koupil detektivku, která byla tak příšerná, že jsem s ní doma na terase praštil a prohlásil, že bych to snad sám napsal líp. Slyšela mě moje tehdejší manželka Kate a řekla, že už je na čase, abych to tedy udělal.

Co to bylo za knihu, která vás takhle pobouřila?
Nechci jejího autora uvádět do rozpaků, ale myslím, že šlo o knihu, která byla napsaná podle jednoho televizního seriálu. "Novelizovaný seriál" tomu říkáme.

Vaše první vydaná knížka měla za hlavního hrdinu náměstka Boba Skinnera. Jak byste pro české čtenáře, kteří se ještě nestačili seznámit s řadami vašich detektivek, charakterizoval rozdíl mezi světem těchto svých hrdinů, Skinnera a Oze Blackstonea?
Je obrovský. Skinnerovy policejní příběhy jsou podávány ve třetí osobě, na rozdíl od Oze, který všechno vypráví sám. Ve Skinnerových románech je mnohem víc policistů, protože pracuje v týmu a řídí je.
Většina britských autorů má detektiva na střední úrovni policejní hierarchie a nenechají ho povýšit, protože má buď nějaké rodinné problémy, nebo je závislý na alkoholu. Skinner se ale od nich liší tím, že má dost vysokou policejní funkci. Další rozdíl mezi mými hrdiny je, že když jsem začal psát Skinnera, byl stejně starý jako já, ale to už není, protože on nestárne. Když jsem ale začal psát Oze, přiřkl jsem mu věk svého syna a ten už mu zůstává, protože oba stárnou spolu.

Mohli by se vaši hrdinové spolu setkat?
Já říkám, že nemohli. I když třeba v knize, která teď vychází česky (Otrávené třešně) už Oz Blackstone jako filmová hvězda natáčí film podle románu, ve kterém je hlavní hrdinou náměstek Skinner. Jinými slovy, Bob Skinner je v téhle knize pro všechny hrdiny postava fikce. Takže se setkají, ale v jiné dimenzi. V příští knize si zase Skinner bude v letadle číst knihu, kde je hrdinou Oz Blackstone. Oba vlastně žijí v paralelních vesmírech.

A mohli by se vaši hrdinové potkat třeba s postavami Iana Rankina nebo Irvina Welshe, kteří také píšou o dnešním Edinburghu? Nebo se i oni pohybují v nekompatibilních vesmírech?
Welsh píše úplně jiný žánr, ale nevylučuji, že by Bob Skinner mohl některé z jeho postav zatknout za ilegální prodej drog. Ale to se nejspíš také nestane. Pokud jde o inspektora Rebuse, tedy hrdinu Iana Rankina, oba teoreticky píšeme o příbězích stejného policejního sboru, ale zároveň úplně odlišně. Navíc jsme to už s Ianem probírali a shodli jsme se na tom, že ega obou našich hrdinů jsou tak velká, že by se do jediné knihy nevešla.

Do jaké míry pro své romány líčené prostředí rešeršujete?
Rešerší dělám hodně, hlavně přes internet. Internet a kolo jsou podle mého největší vynálezy civilizace. Teda, internet, kolo a kondom jsou největší vynálezy v dějinách lidstva a je už na každém člověku, jak si je podle významu sám seřadí. Jinak ohledně internetu jsem pořád on-line, takže když něco potřebuji, najdu si to tam.

Třeba i podrobnosti o postupu skutečných policejních vyšetřování?
I to můžu zjistit, třeba přes telefon. Někdy musím skutečně jít ven a některé věci si ověřit osobně, probrat je s odborníky, ale popravdě řečeno, nejsem zas úplně posedlý tím, aby všechny líčené policejní postupy do puntíku odpovídaly skutečnosti.
Beru se spíš jako vypravěč a nepovažuji za klíčové, aby policista měl pořád stejné číslo bot nebo splňoval správnou výšku. Jestli svou práci můžu srovnat s asi největším autorem policejních románů, Edem McBainem, myslím, že jeho líčení policejního vyšetřování bylo někdy až příliš precizní. Když čtete Iana Rankina, Michaela Connellyho nebo i moje věci, zjistíte, že nás asi víc zajímá charakteristika postav a příběh. Někdy ta pravidla vyšetřování klidně změním, abych získal výsledek, který potřebuji.

Přemýšlel jste někdy jako autor o nové řadě nebo jiném žánru?
Žánr měnit nebudu, s tím jsem spokojený, ale o další řadě už jsem přemýšlel. Potřebuji si jen udělat čas, abych se pokusil něco takového hodit na papír. Nápad už mám.

Prý máte s nakladateli smlouvu, podle které máte napsat dvě knihy ročně.
Tak to úplně není, protože mám zvlášť smlouvu na Skinnerovy příběhy a zvlášť na Oze, ale dohromady to skutečně vychází zhruba na dvě knihy ročně, i když ty termíny nejsou stejné. Stejně si raději něco píšu dopředu, protože nemám rád, když nade mnou visí nějaká lhůta pro odevzdání knížky.

Jak se tedy rozhodujete, jestli budete psát o soukromém agentu Blackstoneovi nebo o policejním náměstkovi Skinnerovi?
Prostě se podívám do pracovního kalendáře, který termín je dřív na řadě.

Vaše příběhy jsou celkem mezinárodní, od Švýcarska přes Španělsko, USA až po rodné Skotsko. Sám prý velkou část roku trávíte v Katalánsku... Podle čeho se rozhodujete, kde se odehraje další zápletka?
Asi šest měsíců bydlíme v Katalánsku a zbytek roku trávíme nedaleko Edinburghu. Rád cestuji a pochopitelně místa, která navštívím, se často objeví v mých knihách. Vůbec nemůžu vyloučit, že se Oz nebo Skinner ocitnou v Praze.

Setkal jste se teď na knižním veletrhu v Praze s nějakým zajímavým kolegou?
Víte, někdy mi připadá, že je trochu na škodu těchto akcí, že tam potkáváte spisovatele, i když společensky to nemusí být vždycky otrava. Jezdím třeba na Bouchercon, což je americký festival věnovaný známému editorovi detektivek Anthony Boucherovi. A tahle setkání neorganizují nakladatelé, ale čtenáři, kteří to dělají zadarmo. Zvou stovky spisovatelů a někdy se z toho stává až moc velká událost. Jako společenská událost byl asi nejzajímavější ročník, který pořádali Kanaďané v Torontu. Mimochodem, u Kanaďanů i Čechů jsem zaznamenal velkou lásku k pivu.

Jaká je vaše oblíbená značka piva?
Ve Španělsku si do ledničky kupuji třeba Coronu, ale musím říct, že v Čechách máte výtečný Prazdroj. O pivu asi platí, že čím blíž je ke svému domovu, tím je kvalitnější.

Počátkem 90. let se o Plzeňský prazdroj ucházel i pivovar Newcastle Breweries, který je zase blízko vašeho skotského domova...
Ano, když jsem ve Skotsku, chodíme si se známými ještě každý čtvrtek odpoledne zahrát fotbal a chodí tam s námi i tři kamarádi z toho pivovaru, a ti si pak v hospodě vždycky dávají Newcastle Brown.
Vzpomínám, že jednou láhev piva otevřeli a bylo zkažené. A jeden z nich, který pracuje ve vedení pivovaru, dokázal z čárového kódu na lahvi přečíst, v který den to pivo vyrobili a při jaké směně, a poznal také, kdo osobně byl za to stočené pivo zodpovědný. To musí být pěkně nepříjemné, když vám šéf zavolá, že si právě koupil špatné pivo, které jste vyrobil, ne?
Teď mě napadá, že v téhle historce je potenciál pro detektivní zápletku, která by se určitě líbila lidem, které pivo zajímá. Ať už ve Skotsku nebo jinde.

Autor je překladatel
Snímky: HN - František Vlček