Afel Bocoum: U nás nepředává zprávy televize, ale hudba

/Od našeho spolupracovníka/

Celých třicet let, až do letošního ledna, kdy slavný malijský kytarista Ali Farka Toure zemřel, stál Afel Bocoum po boku svého strýce. Stejně jako on se považoval především za farmáře z městečka Niafunke, teprve když zbyl čas, vzal do ruky kytaru a zahrál pouštní blues od řeky Niger. Společně ho proslavili po celém světě. Zítra vystoupí Bocoum v pražském Lucerna Music Baru.
V Mali, kde žije třicet procent analfabetů, za nimi přicházeli lidé, aby jim hudbou předávali zprávy. "Na venkově se nedíváme na televizní zprávy, nechodíme do kina ani nečteme noviny, zato posloucháme hudbu," vysvětluje Bocoum. Jeho akustická hudba sice nese charakteristické znaky strýcova blues, je však křehčí, plyne rytmicky volněji. Bocoumův charismatický hlas nezná drsné polohy, spíš ty vlídné, trpělivé, prodchnuté vztahem k lidem. V Afelovi dnes všichni vidí přímého dědice Toureho umění a filozofie. On se tomu však brání: "Lichotí mi to, ale jeho charisma nemám. Chci se dostat z jeho stínu. Prosím, dejte mi prostor a čas."


HN: V Mali mají nezastupitelnou společenskou úlohu grioté. Kronikáři a hudebníci. Vy ale z rodu griotů nepocházíte. Jaký je mezi vámi rozdíl?
Oni hovoří spíš o historii, zatímco já dávám přednost současnosti. Říkám mladým lidem z Niafunke: Neodcházejte do Evropy, zůstaňte doma, vzdělávejte se, učte se lépe obdělávat půdu. Chci jim osobním příkladem a svými písněmi dokázat, že se dá žít v míru, což během povstání Tuaregů u nás nebylo lehké.


HN: Vedle hudby je stejně jako u Ali Farka Toureho pro vás důležité zemědělství...
Vystudoval jsem vysokou školu a pak jsem dvacet let učil. Dnes pracuji jako státní úředník. Vedle toho se ale mohu věnovat hudbě a cestovat po světě. Nehraji pro peníze, a když nějaké vydělám, podporuji své bratry. Nejsou na tom dobře, stále se musí bránit před záplavami Nigeru.


HN: Jak vlastně vnímáte svou hudbu? Spolupracoval jste třeba s Darmonem Albanem ze skupiny Blur, vašich alb si všichni cení.
Být profesionálním muzikantem u nás není běžné. Musíme uživit rodiny a jako lidé se vzděláním jsme prospěšnější doma v Niafunke než v evropském studiu.
Pro mne představuje hudba poselství a protože se nepovažuji za nejlepšího muzikanta, nejdůležitější je, když lidem předávám zprávy. Hitparády pro mne nejsou.


HN: Jste právě na evropském koncertním turné a všude slavíte velký úspěch. Vadí vám koncertování po světě stejně jako vadilo Ali Farka Touremu? Ten dokonce odmítal natáčet svá alba jinde než na své farmě v Niafunke.
Přemýšlím podobně. Nikdy nechci být z domova déle než dva měsíce. Ve světě se snažím vydělat peníze a pak se starat o lidi v Niafunke, aby se měli dobře a netrpěli hladem.


HN: V čem spočívá hudební specifikum městečka Niafunke a kraje kolem řeky Niger?
Po staletí tu vedle sebe žili lidé různých národností. V době kolonizace a války se jich u nás hodně schovávalo. Mezi tolika jazyky a kulturami bylo proto Niafunke to nejlepší místo pro úkryt a pro dobrou hudbu.