Pestrobarevná Sicílie - PAMÁTKY, MOŘE, VÍNO A SOPKA ETNA

Pohled na Etnu vzbuzuje úctu, i když zrovna nesoptí.
Snímek: Marie Figurová

Sicilané jsou vůbec zvláštní národ, tedy národ. Jsou to Italové? Je Sicílie Itálie? Říká se, že ne. Není to ani Řecko, i když právě tady lze najít tolik antických památek jako málokde. Středomořský ostrov je jiný než zbytek italské pevniny a stejně tak jsou odlišní i obyvatelé.
Sicilané jsou přátelští, temperamentní, usměvaví a gentlemani. Sicilanky jsou upovídané - stejně jako Sicilané - a až přehnaně pořádkumilovné. Domácnost musí mít jako ze škatulky a protože, na rozdíl od severních oblastí Itálie, tu stále platí, že žena patří především do kuchyně, většinu času stráví leštěním, uklízením a pucováním. I když i to se prý v poslední době začíná měnit a ženy už přestávají být jen ozdobou svého manžela.

Život na ulici a v noci
Sicílie patří k místům, kde se žije na ulici. Snad všechna náměstí, ulice i uličky se navečer proměňují ve velkou restauraci, kavárnu či bar. Lidé se ale také setkávají jen tak, aby poklábosili, co přinesl den. Sedí na náměstích, na kašnách, na schodech, na lavičkách v parku nebo si před dům vytahají židle a vykládají se sousedy. Taková setkání jsou doménou mužů, především těch starších, kteří si už užívají důchodu. Setkávají se také ráno v parcích. Přátelsky se zdraví, objímají, plácají po ramenou a vykládají si až do chvíle, kdy je nesnesitelné polední vedro vyžene.
V tuto dobu se město mění ve výheň, ulice se vyklidňují a začnou padat rolety krámů. Znovu se zvednou nejdřív za čtyři hodiny. V mezičase na ulicích potkáte jen turisty, stejně neznalé věci jako vy sami.
Zato kolem půlnoci je na Sicílii zábava v plném proudu. Všude je vidět spoustu dětí a nikdo si nedělá starosti s tím, že už by třeba měly být v posteli. Pravda, některé místo pobíhání spíš podřimují na stole, jejich rodiče to ale z míry nevyvádí. Pomalu usrkávají třetinku drahého piva, která přijde i na pět eur. Případně ukončí den dezertem, který se tu často jí i místo snídaně - ledovou tříští z mandlí, čokolády nebo moruší, které se říká granita.

Pomeranče, fíky a olivy
Sicílie je ale především země vína, oliv, mandlí, fíků a pomerančů. Ostrov je vůbec vzhledem k teplotám, které tu většinu roku panují, překvapivě zelený. I když je velký rozdíl, jak vypadá na pobřeží a jak ve vnitrozemí.
Zatímco kolem moře je vysázeno jedno výstavní městečko vedlo druhého, většinou plné turistů, pár kilometrů od moře už Sicílie vypadá jinak. Hornaté středozemí je víceméně pusté, protkané jen silnicemi, které spojují občasná sídla. Ani v červenci není země úplně vyprahlá, i když zeleně postupně ubývá. Cestou přes kilometry dlouhé pláně člověk jen občas z okénka zahlédne malé stavení, většinou kamenné, kde se čas zastavil snad ještě ve středověku. Větší městečka jsou posazena na vrcholcích kopců.

Údolí chrámů na kopci
Stavět usedlosti na kopcích je tu zřejmě zvykem od pradávna. I jedna z nejvýznamnějších řeckých památek, kterou na Sicílii najdete - Údolí chrámů v Agrigentu - stojí na vrcholcích, které okolní krajinu převyšují o stovky metrů.
Většina z mohutných chrámů je obehnána lešením. Po něm se tu a tam pohybují miniaturní postavičky. "Čistí chrámy od soli, kterou sem nepřetržitě navívá vítr od moře," vysvětluje místní průvodce Luigi Napoli, když s turisty kráčí po vyprahlé cestě lemované citronovníky a stovky let starými olivovníky. Kdysi sněhově bílé chrámy mají nyní pískovou barvu, ale jinak některé vypadají, aspoň z dálky, téměř neporušeny. Nejzachovalejší chrám v oblasti je Concordia. Nenese jméno po žádném z bohů ani řeckém, ani římském, ani křesťanském. I když právě tento svatostánek všem náboženstvím sloužil. Přestál staletí i velké zemětřesení, které v 17. století srovnalo se zemí na čtyřicet sicilských měst.
"Křesťané z něj udělali kostel. Přestavěli ho tak, aby se daly mše sloužit vevnitř. Změnili jeho orientaci. Řecké chrámy byly orientovány v ose východ - západ. Concordia naopak. Hlavně ho ale vyztužili. Řecká bohoslužba totiž probíhala pod širým nebem. Samotné chrámy sloužily jen k rychlé modlitbě. Změna chrámu na kostel znamenala rozsáhlé úpravy, které Concordii nakonec pomohly přežít," říká Luigi.
I když se po kopcích kolem Agrigenta tyčí chrámy stejně jako před dvěma tisíci lety, z toho největšího, Herkulova, zbylo jen torzo. Na místě gigantické stavby se povalují jen zbytky obřích hlavic kdysi ladných a vysokých sloupů a další méně či více identifikovatelné předměty. Uprostřed ruin leží na zemi osmimetrová socha - telamón, který na svých bedrech nesl chrámovou klenbu. Dnes se v ruinách procházejí turisté a cvakají fotky do svých alb a občas tu proběhne kočka.
Dávní obyvatelé ostrova ale netrávili celé dny jen v modlitbách. Právě naopak. Bohoslužba a zábava šly ruku v ruce. Před chrámy byla obětní místa. Obětovala se zvířata a po obřadu většinu nezbylo nic jiného než uspořádat velkou party pro celou vesnici. "Vlastně takové dnešní barbecue," říká Luigi.


Antika a baroko se na ostrově prolínají.
Snímek: Marie Figurová

Divadlo, gladiátoři i otroci
Že se antičtí obyvatelé rádi a dobře bavili, dosvědčuje i řada řeckých divadel a římských amfiteátrů, které se zachovaly například v Syrakusách nebo v nedaleké Taormině. Stávaly na kopci s výhledem na moře. Herci, pouze muži, v maskách přes obličej tu předváděli tragédie, komedie a později publikum bavili i gladiátoři. Zápasili mezi sebou nebo s trestanci, kterým dali do ruky dlouhou tyč a postavili je na vysoký kamenný sloup, miniaturní, jen desítky centimetrů čtverečních velký ostrůvek. Z něho pak odsouzenci bojovali s gladiátorem a věděli, že jediná chyba bude znamenat pád z jejich miniazylu do bazénu plného krokodýlů nebo na zem, kde se svíjeli jedovatí hadi.
"Gladiátoři byli bojovníci, ale neumírali v arénách, jak ukazují filmy. Jejich kariéra sice nebyla dlouhá, ale většinou skončili jako cvičitelé následovníků. Smrt v aréně nacházeli hlavně trestanci," říká syrakuský průvodce Nino. Také znamení s palcem zdviženým vzhůru či směřujícím k zemi si v amerických velkofilmech trochu přibarvili. Palec ukazující k nebi skutečně znamenal život. Smrt se ale naznačovala jinak. Pohybem napřažené pěsti s palcem směřujícím k srdci. To byl konec.
V Syrakusách, které proslavil jeden z největších myslitelů všech dob - Archimédes - se roku 415 př. Kr. strhla obrovská bitva. Stovky aténských bojovníků padly do otroctví. "Většina z nich spala přímo tady, pod širým nebem. Někteří se ale dostali do jeskyně. Bohužel pro ně," říká průvodce po Syrakusách Natale Cicero.
Podlouhlá jeskyně skýtá příjemný chládek, otvorem dvacet metrů nad zemí proniká světlo. "To je Dionýsovo ucho," ukazuje Natale na jeskynní okno a jeho slova se díky ozvěně třikrát vrátí zpět.. "Právě k tomu otvoru prý Dionýsos chodil poslouchat, co se o něm říká. I slovo pronesené tady dole šeptem, je nahoře zřetelně slyšet. A proto se také pobyt v jeskyni stal pro ony vězně peklem. Někteří byli zranění nebo nemocní a naříkali. Jejich nářek se ale zestonásobil. Spoluvězni z toho bláznili a když neměli jiné východisko, rozhodli se pro dobrovolnou smrt. Mlátili hlavou o stěny tak dlouho, dokud nepřišla."
V Syrakusách je k vidění řecké divadlo i římský amfiteátr a po celé Sicílii další chrámy, sloupy, památky z doby velkých filozofů, velkých válek a panovníků. Pak ale jako by někdo několik staletí vymazal a historie se začala psát znovu až na přelomu 17. a 18. století. Většina městeček na pobřeží nese známky jediného stylu - baroka. Tlustou čáru napříč dějinami udělalo roku 1669 zemětřesení, kterému padly za oběť na čtyři desítky měst převážně na jihu ostrova. Sicilská města jsou tak typická nabubřelými kopulemi a kyprými tvary.

Když naše paní zlobí
Hora, která čas od času místním zasype žhavým kamením dům, pole, případně vesnici, nikomu vrásky nedělá. Naopak, jsou na ni hrdí. Když se sopka probudí k životu, těší se na noční impozantní a trochu děsivé divadlo, které Etna nachystala.
Sicilané sopce říkají "a´ muntagna", prostě "hora". Někdy ji označují také "la nostra signora" - naše paní. Sopka má na upatí obvod přes 250 km. Stěny jsou protkány sítí silnic, které se ale mění podle toho, kudy si zrovna vybere cestu přes tisíc stupňů horká láva. Zatímco dole pod horou se teploty pohybují nad třicítkou, nahoře pod vrcholem se dostanou sotva na osm stupňů. V zimě se sice na úbočích dá lyžovat, ale vrcholek zůstává nezasněžen.
Pokud se sopka probudí, připomínají úbočí u vrcholu prádelnu. Z každé škvíry se valí pára. Ozývá se dunění, sypký povrch mívá i přes šedesát stupňů. "Tenhle kráter vznikal asi týden, ale někdy to trvá i sto dní," ukazuje průvodce Nino k vrcholu sopky, zahaleného do oblak páry a dýmu. "Hora je každou chvíli jiná. Ani nevíme, jak přesně je Etna vysoká. I to se mění. Asi o deset metrů."
Stopy po Etně najdete na Sicílii všude. I kdybyste si ji odmysleli, stejně vás neminou dlažební kostky z černého lávového kamene prakticky na každém chodníku. V obchodě se suvenýry koupíte popelník z lávy - stojí euro. Pro marnivé dámy o něco dražší šperky z lávy. Máte-li lávy dost a chcete se před ní schovat k moři, marně. Na Sicílii vás čeká teplé a průzračné moře, písek - může být, ale dost možná natrefíte na lávové pobřeží. Černé a temné - jako Etna sama.
Léto tu trvá do konce října. Pláže a slunceale rozhodně nejsou jediným důvodem, proč se na ostrov, který proslavil Archimédes i Kmotr, vypravit.

MARIE FIGUROVÁ