Adam Drda: Paroubkova svatá válka

Paroubkova svatá válka

Předseda ČSSD Jiří Paroubek jako by se snažil dokazovat, že je to s ním ještě horší, než si člověk myslí. Potvrzují to jeho poslední výroky na adresu Jiřího Rusnoka - bývalého ministra, dnes řadového sociálního demokrata, který přijal nabídku na účast v expertním týmu Vlastimila Tlustého.
Paroubek by ho za to vyhodil z partaje. Rusnok sice neprovedl nic, co by se nesmělo, ale podle Paroubka je v jeho jednání "etický problém": Rusnok je "formálně členem ČSSD", ale "myšlenkově se s ní rozešel už dávno." Proto "pokud já budu ve vedení sociální demokracie, tak on prostě nebude mít žádnou funkci tam, kam svým vlivem dosáhnu... udělám všechno pro to, aby přestal být členem sociální demokracie."
To jsou slova, ze kterých běhá mráz po zádech.

Já, Paroubek

Jistěže Rusnok v týmu občanskodemokratického ministra financí být nemusí, jistěže Tlustý ho angažoval hlavně z politických důvodů. Jenže to je podružné. Jde hlavně o to, co Paroubek svou reakcí (opět) ukazuje: totiž že si představuje život politické strany podobně jako život v kasárnách během bojových operací.
Jiří Rusnok podle všeho musel vědět, že jeho vstup do ministerského týmu bude Paroubek přijímat s nelibostí. Musel vědět, že je to politický krok a že se tím de facto vůči vedení strany vymezuje. Ale proč ne?
Co když mu třeba vadí, že Paroubek na oko dojednával spolupráci s ODS, kladl si přemrštěné požadavky, a při první příležitosti přichystal společně s Miroslavem Kalouskem podraz? Co když se mu jednoduše zdá, že blokovat veškerá jednání je kontraproduktivní, že takhle se politika nedělá?
Měřítkem "etického jednání" řadového člena ČSSD přece není Paroubek, jeho názory ani záměry. A opět to nemůže být Paroubek, kdo určí, zda se někdo se stranou myšlenkově rozešel, a zda je jejím členem jenom formálně. ("Otce obnovitele" Zemana, který Rusnoka do ministerského týmu doporučil, si Paroubek za formálního člena označit nedovolil!)

Tam a zase zpátky

Normální je, získává-li si předseda strany autoritu tím, že přesvědčí většinu o svých kvalitách a postojích. Kde je to třeba (při klíčovém hlasování), může jistě po nezbytné diskusi příslušný stranický "orgán" poslance zavázat k jednotnému postupu. Je ale krajně na pováženou, vynucuje-li si šéf bezpodmínečnou podporu všech svých kroků výhrůžkami a exemplární exkomunikací vybraného jedince; a není-li schopen respektovat ani tu nejmenší minoritu.
Co když se s nejzákladnějšími myšlenkami a s tradicí sociáldemokratismu rozchází právě Paroubek? Kolik lidí už to v Lidovém domě napadlo? Sociální demokracie jako by se vracela zpátky, k neslavným počátkům polistopadového politického života. Bývaly doby, kdy politici ODS s nesnesitelnou oddaností papouškovali cokoli řekl Václav Klaus. Bývaly doby, kdy ČSSD vládl Miloš Zeman železnou rukou (vylučování je jeho vynález). Nakonec ale Zemana nesnášelo tolik pozurážených spolustraníků, že raději odešel do důchodu. Pak následovalo období anarchie (Špidla, Gross). A teď? Strana se zjevně nenaučila fungovat demokraticky, vrací se k tvrdé ruce a drilu, který je horší než ten předchozí.

Aspoň naděje

Mohlo by se říct, že je to věc sociálních demokratů. Jenže Jiří Paroubek chce vládnout, a existuje šance, že se mu to povede. Zároveň existuje důvod k obavě, že bude chtít ve spolupráci s nereformovanými komunisty nakládat se společností podobně jako se svou stranou.
Přesně tohle je důvod, proč by vláda ODS nebo nějaké koalice kolem ní byla pro Česko nesrovnatelně lepší než cokoli, na čem by se podílel Paroubek: ne že by se mezi občanskými demokraty nenacházely podivné postavy; ne že by finanční aféra Mirka Topolánka nebudila krajní podezření. Ale ODS jednoduše dává ne snad záruku, ale aspoň naději na větší svobodu v zemi. Autor je novinář