Příběh podzemního archívu Billa Gatese

Otto Bettman uprchl roku 1935 z nacistického Německa se dvěma kufry fotografií a v USA svou sbírku dál rozšiřoval. Když ji roku 1995 zakoupila společnost Corbis vlastněná Billem Gatesem, čítala už jedenáct miliónů kusů (Bettman zemřel o tři roky později ve věku 94 let). Gates měl ale brzy problém. Octový zápach v sídle archívu na Manhattanu naznačoval, že regály v policích pro milióny negativů, skleněných desek, pozitivů a tisků nejsou tím správným prostředím. Gatesovi lidé zkoumali všechny možnosti, jak díla zachránit - digitalizaci přitom zavrhli jako jednu z prvních.

"Bál jsem se, co se sbírkou bude, vždyť Billa Gatese všichni považují za průkopníka digitalizace," vzpomíná Henry Wilhelm, odborný spolupracovník archívu. "Svým rozumným přístupem nás všechny překvapil."

Gates totiž souhlasil s tím, že lepší než digitální paměť budou rozlehlé opuštěné doly v Iron Mountain poblíž města Buttler v Pensylvánii, jejichž část už dřív používala armáda jako archív. Koncem roku 2001 naložili zaměstnanci Corbisu sbírku na devatenáct těžkých nákladních vozů a za přísného utajení ji odvezli do Pensylvánie.

Rozlehlé zařízení pojmenované Iron Mountain National Underground Storage Facility (Národní podzemní archív v Iron Mountain) je dnes jedním z největších a nejmodernějších archívů světa. Přečkal by i válku nebo rozsáhlou přírodní katastrofu. Vchod do dolu uzavírají těžké pancéřové dveře, objekt má vlastní elektrické generátory i zdroj vody, nechybí ani stálá ostraha. Samotný archív se nachází v hloubce asi sedmdesáti metrů. Klimatizace zde udržuje teplotu mínus dvacet stupňů Celsia a vlhkost pětatřicet procent. (jnk)