Mikroúvěr: šance začít s pár dolary

Mikroúvěr: šance začít s pár dolary

Když jde chudá bangladéšská žena žádat o úvěr do banky, nikdo jí nepůjčí - nemá čím ručit. Muhammad Júnus naopak prosazuje teorii, že i nemajetným klientům se má, a dokonce vyplatí půjčovat.
"Charita není lékem na chudobu. Vytváří jen závislost," vysvětluje Júnus.
Jeho nápad - tedy princip mikroúvěru - vznikl v bangladéšské vesnici, kde potkal matku tří dětí Sufíjí Begumovou. Snažila se vyžít z prodeje bambusových sedátek. Půjčila si devět centů od místního lichváře na nesmyslný úrok, a pak vydělávala jen dva centy.
"Stala se otrokyní. Nechápal jsem, jak může být tak chudá, když dělá tak hezké věci," vysvětlil Júnus.
Lichváři splatil sedmadvacet dolarů, tedy částku, kterou dohromady dlužily všechny ženy ve vesnici, a založil banku Grámín. Ta netestuje kredibilitu klientů, ale půjčí vždy malé komunitě lidí, kteří pak sdílí odpovědnost za splácení.
Mikroúvěr - několik desítek dolarů do začátku podnikání - není žádný milodar.
Úrok, který za něj chudí u banky Grámín platí, totiž činí dvacet procent. To je více, než by jim naúčtovali v běžné bance. Podle Júnuse se jim to přesto vyplatí.
Téměř všechny klienty tvoří ženy. Některé si půjčí, aby si koupily krávu nebo rozšířily rýžové pole. Jiné si pořídí mobilní telefon a za úplatu nabízejí ostatním, aby z něj volali.
Důkazem úspěchu je podle Júnuse fakt, že 98,5 procenta půjček i s úroky dostane zpět (běžné banky v třetím světě odepisují asi polovinu).
Od roku 1983 Grámín pomohla více než šesti miliónům chudých a koncept mikroúvěru se rozšířil po celém světě. Využívá ho Světová banka i nadace Billa Gatese. (luc)