Tereza Maxová: On je to fakt příjemný pocit, podělit se o bohatství

Proč děláte charitu?
Pro mě nikdy život nebyl jen o modelingu a penězích. Aby mi dával smysl, musím dělat něco pro druhé, podělit se o úspěch.

To zní jako strašná fráze.
Proto se to lidé bojí často říkat, a přitom je to pravda. Až když vezmete vlastní peníze a dáte je jiným lidem, těm, co je potřebují, tak pochopíte, že ta fráze má konkrétní obsah, vnese vám do života víc štěstí.

A proč děláte modeling?
Náhodou. Souhrou osudu, možná omylem. (smích)

Na omyl to moc nevypadá, když si člověk vybaví vaši úspěšnou kariéru.
Jenže to je Tereza Maxová až z doby, co se stala známou modelkou. Předtím by mě nikdo na modelku netipoval. Měla jsem o sedm kilo víc, nemalovala se, sebevědomím neoplývala. V tanečních jsem se často bála, že si pro mě nikdo nepřijde.

Ani jako dítě jste nesnila, že se stanete novodobou princeznou, obletovanou modelkou?
Pokud máte podobné sny, je jasné, že chcete být středem pozornosti chlapců. Jako holka jsem na sebe nechtěla upoutat zájem. Na karneval jsem šla za stonožku, ne princeznu. Zevnějšek jsem neřešila.

Jenže pak šla léta, bylo vám sedmnáct, přihlásila jste se na studium práv, ale nakonec jste odjela do Paříže na zkušenou v modelingu. Většině holek se něco podobného nestane. Jak se to stalo vám?
Opravdu jen díky kamarádce, co chtěla být modelka a šla na konkurs. Stejně tak na onom konkursu byla Eva Herzigová, která doprovázela svou kamarádku. Já tehdy ani nevěděla, že být modelka je povolání.

Proč myslíte, že jste nakonec uspěla?
Psala se osmdesátá léta a tehdy byla dost extravagantní móda. Holky, které šly na pohovor, to trochu přepískly, hodně se namalovaly, zakryly svoji přirozenou krásu. Já tam šla jen jako doprovod, a tak jsem se moc nemalovala. Francouzská agentura hledala přirozenou krásu, a proto si nakonec vybrali Evu a mě. Já bych se nevybrala. Měla jsem omezený obzor a ta nevkusná móda a líčení se mi zdály krásnější.

Jak se doprovod dostane na pohovor?
Paní Milada Karasová, dnes šéfka agentury Czechoslovak Models, tehdy organizovala pro Francouze ten konkurs, a když nás tam s Evou viděla, řekla: "Tak holky, vy taky." A my se zvedly a šly taky dovnitř.

Napadlo vás tehdy, že nastupujete do lodi, která vám bude domovem, když ne celý, tak velkou část profesionálního života?
Ta francouzská agentura hledala holky na Východě poprvé. Byl to pokus, nikdo netušil, co se od nás dá čekat a zda o nás bude zájem. Když jsem se dozvěděla, že mám na měsíc odjet do Paříže, řekla jsem si: "Super, to je měsíc zadarmo na Západě, v zemi, kam se možná už nikdy v životě nepodívám." Nezapomeňte - byl socialismus, já byla nejdál v Jugoslávii. A najednou Paříž! I kdyby to byl jen měsíc, bylo to jako sen. (smích)

To musela být docela pecka, dorazit do Paříže jen se zkušeností socialistického Československa, že?
Už jenom ta cesta! Jeli jsme s Evou vlakem. Mně bylo tehdy sedmnáct, jí šestnáct a vůbec jsme nevěděly, co nás čeká. Za měsíc přijela do Paříže Rytychová, Peštová, Sklenaříková a další, ale my jely do neznáma.

Na co jste se nejvíc těšila? Na peníze, které vyděláte, nebo jen na poznávání?
Na peníze? To je žert? (smích) Bylo před revolucí, my měly smlouvu s Pragokoncertem, v které bylo, že 70 procent výdělků musíme odvést. Pak jsme zjistily, že 20 procent si vezme zprostředkovatelská agentura. V podstatě to bylo o ničem. Kdyby se nezměnil režim, dělaly bychom na druhé a nejspíš bychom toho rychle nechaly nebo emigrovaly.

Pamatujete si na první dojmy, když jste vystoupila na nádraží v Paříži a vykročila do nového, neznámého světa?
Pamatuji si, jak jsem se ve vlaku učila: "My name is Tereza, I am 17 years old." Pamatuji si na volkswagena, kterým pro nás lidé z agentury přijeli, a na vůni palačinek. Pamatuji si na poměrně krásný byt, v němž nás ubytovali. A pak už mám jen děsivé a smutné vzpomínky. (smích)

Vyprávějte.
Dostaly jsme 500 franků na týden, z nichž jsme si platily metro, když jsme jezdily na fototesty, telefonní karty, abychom mohly volat do agentury, jídlo. Pamatuji se, že jsem řešila, jestli si můžu koupit vitamín C, jestli to není moc drahé. Tenkrát jsme do toho neviděly, ale agentura nám navíc účtovala ohromné nájmy, které jsme měly splácet, až začneme vydělávat. Byly jsme závislé na agentuře a ta toho spolehlivě využívala.

Byl ten první měsíc z pracovního hlediska přínosem?
Byla to jen životní zkušenost a měla jsem nějaké fotky. Nic víc.

Co jste tedy potom dělala?
Vrátila se do Prahy a žila ve víru revoluce. Stávkovala jsem spolu s jinými studenty na právnické fakultě, kam mě na odvolání vzali, a pak jsem občas zaletěla do Paříže na nějaké konkursy a tím se dál a dál zadlužovala. Můj první kšeft bylo focení pletených svetrů pro těhotné ženy. Do katalogu, co dostáváte do schránky. Bylo to peklo, protože jsem tam nemohla nic ukázat. Možná ale díky těmhle začátkům si teď víc vážím úspěchu. Tehdy jsem si dala limit do Vánoc. Když se to nezmění, odejdu nadobro. Našla jsem si partnera, naučila se rychle řeč a myslela, že tam třeba začnu studovat. Modeling jsem vzdávala.

A po Vánocích to přišlo? Prolomila jste ledovec?
Ne, to jsem spadla ještě níž. Ve Francii jsem se nechytla, a tak mě agentura poslala do Milána. Já myslela, že to je zlepšení, a ono to bylo horší. To bylo opravdové dno. Ubytovali nás ve strašné budově, kde byla toaleta na chodbě, interiér připomínal hodinový hotel, netopili tam, takže jsem spala v zimní bundě a přemýšlela, jak se dostanu zpátky do Čech. Přece nemůžu volat rodičům, aby se zadlužili a vytáhli mě ven. Naštěstí za mnou přijel partner, zděsil se a odvezl mě zpět do Paříže.

To vás těch několik měsíců neodradilo od kariéry modelky? Ani to milánské peklo?
Odradilo, ale pomohla mi náhoda. Díky partnerovi jsem rozvázala bez gigantických sankcí smlouvu s agenturou, přeběhl únor, březen a pak se najednou zjevil jeho kamarád, jehož matka pracovala v agentuře VIVA. Já už s modelingem vůbec nepočítala. Byla to uzavřená věc. Když mě ale lidé z agentury viděli, od prvního dne, co jsem tam přišla, mě ohodnotili jako zajímavý typ a jejich péče mě utvrdila, že to mám ještě zkusit.

V čem byl jejich přístup jiný?
Vsadili na mě a všude mě prezentovali jako nový objev, takže moje pozice včetně castingů se od základů změnila. Neposílali mě tam, kde jsem měla jen našpulit rty pro reklamu na zubní pastu. Hodnotili dobře moji spontánnost, nadšení pro práci, což mě od mnoha jiných modelek odlišovalo. Holky v byznysu jsou často otrávené, když se nedaří, kdežto já měla vždy alternativu. Navíc jsem byla zamilovaná a pořád slyšela, že i s tím svým velkým zadkem a velkým nosem jsem kočka. (smích)

Jak je možné, že jste se tak rychle sžila s úplně cizím světem, zcela rozdílnou kulturou a hodnotami?
Mě neúspěch neodradí. Když jsem o něčem přesvědčená, tak mě ani dlouhá doba neodradí. Navíc jsme jako modelky žily v takovém zvláštním pozlátku, což vás nějaký čas baví. I když jsme byly často o kůrce chleba, pořád nás zvali do luxusních restaurací. Měla jsem možnost poznat Paříž a to byl ohromný zážitek. Tehdy jsme byly nadšené i ze supermarketů. Nikdy jsem neviděla tolik hygienických vložek. (smích) Paříž jsem brala brzy jako druhý domov. Něčím mi připomínala Prahu.

Kdy přišel opravdový úspěch? Konec paběrkování, hádání a ponižujících kšeftů?
Když jsem byla na titulu francouzské Elle. Byla jsem neznámá, a přesto mě dali na titul, což nebylo typické. To si mě ale ještě nevšimly módní špičky. To přišlo až s titulní fotkou v časopise Glamour. Během roku 1991 přišel zlom, to byl klíčový rok. Svět se dozvěděl, kdo jsem.

Jak vypadá ta chvíle, kdy se o modelce svět dozví, že existuje?
Přijdou vám nabídky dělat přehlídky. Moje první byla pro Chanel.

Byla jste předtím někdy na molu?
Nebyla.

Žertujete? Vy jste šla poprvé na přehlídku a hned pro Chanel?
(smích) Neuvěřitelné, co? Přesně tak.

Jak jste věděla, co máte dělat?
Odkoukala jsem to. Když jsem přišla na přehlídku, nikdo mě nevzal za ruku, aby mi to ukázal. Vystrčili mě na molo a já chodila. Strašný. Byla jsem jako kačena. Jenže pozornost můžete upoutat různě a mě si všiml návrhář Karl Lagerfeld, chtěl mě pro kampaň a tři roky si mě docela hýčkal.

Čím jste jej zaujala?
To je vždy o štěstí, souhře okolností. Já byla podle Lagerfelda podobná egyptské zpěvačce Dalidě, která pro něj byla múzou. Měla ohromný nos, mluvila jako já. Tím jsem se mu dostala do nálady, stejně jako se později Claudia Schifferová svezla na jeho obdivu k Bridget Bardotové. Nálada ale netrvá věčně, návrhář, co vás jeden rok vynáší do nebe, vás nemusí za dva roky ani pozdravit. Je to jen práce a momentální zaujetí.
To je přece strašná představa.
Tak to v byznysu chodí. Mně bylo tenkrát dvacet, a tak jsem se s tím srovnala, ale ve čtrnácti nebo patnácti? A navíc bez partnera, jak většina holek žije? To je hrozná frustrace a deprese.

Jak se proti ní dá chránit? Jde to vůbec?
Musíte si opakovat a chápat, že jde o neskutečně tvrdé tržní prostředí, kde je samozřejmý každodenní boj o práci, o cenu na trhu. Dnes jste na vrcholu a za půl roku nemusíte o kšeft zavadit. Nikdo vás nepolituje.

Ani agentura?
Musíte mít štěstí na agenta. Ten má například 60 modelek a najednou mu přistane nabídka, kontrakt. Když vás má rád, věří vám a respektuje vás, může vás na práci protlačit, i když vás zákazník zpočátku nechtěl. Chce to být bezproblémová, pracovitá. Ale stejně žijete s tím, že vám jednou řeknou: "Tak díky a na shledanou, už se nehodíš do nové doby."

Bylo tohle důvodem - ten součet pomíjivosti a marnivosti světa modelek a módy, že jste se rozhodla tak intenzívně věnovat charitě?
Všechno začalo už poměrně brzy, v roce 1995, když jsem poprvé šla do kojeneckého ústavu. Vždycky jsem pomáhala, posílala peníze charitě. Tenkrát jsem ale chtěla udělat něco konkrétního, dát to jednomu člověku nebo organizaci se jménem a tváří. Ve Zlatých stránkách jsem našla pražský kojenecký ústav. Tehdy mě tady nikdo neznal, takže jsem mohla v klidu v Česku odpočívat a hledat, kde můžu pomoct.

Co jste tedy udělala?
Nechala jsem si napsat seznam, co potřebují. První můj pocit - bláhový a spontánní - byl: dám jim všechny peníze a budu tam pracovat jako sestřička. Vydrželo mi to asi dva dny, musela jsem vstávat ve čtyři ráno, motala jsem se jim pod nohama. Tehdy jsem zjistila, co to obnáší a kolik toho musí zvládnout. Rozhodla jsem se tedy, že zůstanu u modelingu (smích) a budu jim pomáhat ne manuálně, ale penězi, co vydělám.

Byla to vteřina, minuta, která vás přiměla založit Nadaci Terezy Maxové?
Ta vznikla z nutnosti. Chtěla jsem kojeneckému ústavu koupit sanitku, ale ono jim ji nešlo přímo dát. Musela bych ji věnovat celé nemocnici v Krči. Jenže to jsem nechtěla. Jedinou cestou, jak jim ji dát, bylo založit nadaci a propůjčit ji přímo ústavu. Vůbec jsem si neuvědomila, do jaké řeky vstupuji, že nadace není jen tak.

Že vstupujete do administrativního a legislativního guláše, že to není pouze o pomáhání, ale taky o účetnictví, zaměstnancích, kanceláři?
Přesně! Já na začátku vůbec nechápala, k čemu by nadace měla mít kancelář. Zdálo se mi lepší koupit nějaké pomůcky pro handicapované děti nebo novou sanitku. Nájem za kanceláře? To mi přišlo nesmyslné. Brala jsem to tak, že všichni budeme pro nadaci pracovat zadarmo, bez papírování. Na počátku jsme navíc měli jen moje peníze.

Jenže dnes sedíme v kanceláři Nadace Terezy Maxové, ta má ředitelku, sekretářky. Kdy jste se rozhodli změnit dobrovolnickou osobní pomoc v regulérní nadaci se vším všudy?
Zlom přišel asi ve chvíli, kdy mi věnoval 150 tisíc dolarů irský podnikatel Michael Smurfitt, jemuž jsem v letadle ukázala fotky dětí z pražského kojeneckého ústavu. Tehdy jsem začínala každý rozhovor příběhy těch dětí, stavem péče a faktem, jak velký emocionální a životní problém mají.

A využívala jste tak fakt, že jste známá modelka, a tím je pro vás snazší mobilizovat movité lidi?
Ano. Rozhodla jsem se využít modeling, který využíval do té doby mě.

Všechny reakce asi nebyly jako od Michaela Smurfitta, nebo ano?
Víte, hodně lidí by chtělo pomoct, ale neví jak. Nejde o lenost, ale o čas a představivost. Většinu lidí nenapadne se pídit po možnostech charity. Neradi pátrají, komu pomoci. Když vám ale někdo ukáže: tady je možnost, že bys prospěl dětem, handicapovaným, nemocným, hodně lidí se chytí. On je to fakt příjemný pocit, podělit se o bohatství.

Jak jste si získala v oblasti charity na začátku důvěru? Být modelkou neznamená, že by lidé automaticky člověku věřili.
To je pravda. Největší mojí výhodou byl fakt, že jsem do nadace dávala svoje peníze. Nemusela jsem nikomu dokazovat, že mi nejde jen o dobře placenou práci ředitelky nadace. Tím jsem taky pro lidi byla zárukou, že se jejich peníze nerozpustí v provozních nákladech. I mně záleží na tom, aby moje peníze nikdo nezneužil.

Nadace se vyvíjela, ale plnily se vaše představy o jejím smyslu? Byla pomoc viditelná?
Před deseti lety jsme začali materiální pomocí, potom programy pro dětské domovy, pak pomocí pro mladistvé, co se integrují do normálního života. Kdybych zůstala u občasné pomoci, je to jen zalepování záplat. Postupným růstem nadace jsme mohli začít měnit systém. Jednou, a to je můj sen, si třeba řeknu: Jo, to bývala doba, kdy byly dětské domovy. Mým snem je zavřít poslední dětský domov, vyřešit tenhle problém.

To zní dost idealisticky. Někteří lidé se chovají iracionálně a něco jako zavření posledního dětského domova je možná iluze.
Možná je to idealismus, ale mně to pomáhá věřit, že systém lze změnit. My jsme přerozdělili za posledních deset let 100 miliónů korun. Podle zákona jsme mohli utratit na vnitřní provoz 25 procent, a my si dali 15 procent. Hodně věcí pro nás dělají právníci, reklamky zdarma. Je to idealismus, ale chováme se velmi pragmaticky.

Jak kloubíte tenhle idealismus a altruismus s krutým profesionálním světem módy? Omezila jste jej na minimum?
Snažím se najít kompromis. Musím přece vydělávat na život, rodinu i pro nadaci. Vždycky si najdu čas, abych se zúčastnila večera, na němž může získat nadace peníze, nebo se stavila v její kanceláři. Ale modeling zatím na hřebík nevěším, umožňuje mi pomáhat lidem.

Inspirovala jste se při rozjezdu nadace v zahraničí?
Tam to funguje trochu jinak, zatím je to nepřenosné. Americké nebo britské nadace přerozdělují peníze, které mnohdy získaly z dědictví. Nadace existují u velkých firem. Ten systém je tam zavedenější. Tady vůči nadacím existuje trochu nedůvěra a je menší povědomí o smyslu pomoci, když vyděláváte. Třeba v Británii se děti už ve škole učí, že je dobré věnovat část peněz, které člověk vydělá, na pomoc slabším.

Cítíte, že se něco podobného klube i u nás? Změnil se postoj vůči charitě za ta léta, co se jí věnujete?
Zatím jen zčásti. Chybí tady ta anglická konzervativní výchova. Tam každá akce má charitativní podtext. Lidi u nás se musí víc dozvědět o smyslu nadací a charity, aby za tím neviděli jen marketing. Ve smyslu: "Byli jsme úspěšní, pojďme se podělit s těmi, co jsou méně úspěšní."

V nadaci budete pracovat, až definitivně opustíte modeling?
To mi zůstane na celý život. Zároveň ale musím mít ještě něco, co bude vydělávat peníze.

A co to bude? Investujete někam? Plánujete parfémy nebo šaty vlastní značky?
Věřte mi, že nad tím intenzívně přemýšlím. Nechte se překvapit.

Věříte na hrdiny, kteří zachraňují svět?
S věkem - stejně tak, jak se mění hodnoty - se mění i životní hrdinové. Já vyrůstala se Sandokanem, Majorem Zemanem a Čtyřmi z tanku a psem. Dnes věřím na úplně jiné hrdinství. Nemusí zachraňovat svět, "stačí", když si rodina vezme do pěstounské péče postižené děcko nebo adoptuje pět romských kluků. To jsou pro mě novodobí hrdinové. I když musím přiznat, že Sandokan byl fešák.

Jak můžete pomoci: pošlete dárcovskou SMS ve tvaru DMS NTMDETEM na telefonní číslo 877 77. Cena jedné DMS je 30 Kč, z nichž Nadace Terezy Maxové obdrží 27 Kč.


Tereza MAXOVÁ
Topmodelka Tereza Maxová se narodila v roce 1971 v Pardubicích a ještě v jejích sedmnácti letech by ji ani ve snu nenapadlo, že za několik let bude jednou z módních ikon. Její profesionální kariéra započala v roce 1989, kdy odjela do Paříže krátce před sametovou revolucí. Tereza spolupracovala snad se všemi velkými fotografy od Patrika Demarcheliera až po Maria Testina a Petera Lindberga. Její tvář byla na titulní straně britského Vogue stejně jako na předních stranách Elle, Marie Claire a Glamouru. Prošla po všech významných přehlídkových molech - Dior, Chanel, Prada, Gucci, YSL, Ralph Lauren - a byla tváří pro reklamní kampaně takových značek, jako jsou Karl Lagerfeld, Donna Karan, Hermés, La Perla, Vichy a L'Oreal. Ani na vrcholu své kariéry neztratila kontakt se skutečným světem. Návštěva pražského kojeneckého ústavu v roce 1996 se změnila v dlouhotrvající pomoc opuštěným dětem. Nyní má Nadace Terezy Maxové pod patronátem více než 16 000 tisíc dětí v České republice - 200 kojeneckých ústavů a dětských domovů. Nadace založená v roce 1997 už rozdala přes sto miliónů korun. Tereza Maxová je rozvedená, má šestiletého syna Tobiase.


MŮJ SVĚT

Oblíbené jídlo:
Svíčková, čokoládový termix a sushi.
Na nějaké cizokrajné speciality si moc nepotrpím.

Dobré pití:
Mojito, voda a čaj se slivovicí.

Nejoblíbenější města:
Paříž a Praha. To jsou města, kde se cítím doma. New York miluji, protože se v tom kotli národů nikdy necítím jako cizinka.

Ideální dovolená:
Mauricius kvůli bezstarostné pohodě. Pardubice kvůli rodině, vzpomínkám.

Oblíbené restaurace:
Colombe d'Or v Provence ve vesnici St. Paul de Vence. Visí tam originály Cézanna, Matisse, Picassa, protože ti tam chodili, a když neměli na placení, nechali tam své obrazy. Je to restaurace s atmosférou, jakou jsem nikde jinde nezažila. Nobu v Londýně pro skvělé sushi.

Moje filmy:
Vše od Miloše Formana, což byl v začátcích života v cizině i kulturní kód, věc, kterou si mě lidé národnostně zařadili.