Cestu lidí na Měsíc razily automaty

Výprava lidské posádky k Měsíci už byla na spadnutí, jenže vědci stále ještě znali příliš málo. Nechyběly jen podrobné mapy k vytipování přistávacích míst, ale nebyly jasné ani vlastnosti měsíčního povrchu. Je tvrdý, nebo jej pokrývá vrstva prachu?
Podle některých názorů měl být prach dokonce tak jemný a hluboký, že přistávací modul do něj zapadne jako do bažiny. Později se sice ukázalo, že to není pravda, ale rozhodně to znělo zajímavě - a tak myšlenku alespoň využil spisovatel Arthur C. Clarke pro svou úspěšnou povídku Měsíční prach.
Jenže astronauty nezajímaly dobře vypadající literární nápady, museli mít jistotu, kterou pozemské dalekohledy nenabízely. Ještě před lidmi se proto k Měsíci vydala početná flotila automatických sond. Přinesly nejen nové zásadní poznatky o povaze našeho nejbližšího souseda Země, ale současně Američanům vrátily sebevědomí: znamenaly první výhry v dlouho neúspěšném kosmickém soupeření s tehdejším Sovětským svazem.
Prvním misím sond Ranger vymysleli konstruktéři poněkud sebevražednou povahu. Automat se měl roztříštit o Měsíc, ještě předtím by ale stačil vyslat snímky s dosud nevídanými detaily. Úspěšný byl až sedmý pokus v roce 1964. Mezitím americká kosmická technika pokročila natolik, že mohla v letech 1966 a 1967 vyslat sondy Lunar Arbiter obíhající Měsíc a pořizující podrobné mapy. První tři hledaly především vhodná místa pro přistání lidí, zbývající dvě pak podrobně zdokumentovaly 99 procent měsíčního povrchu pomocí kamer s vysokým rozlišením. Pátého února uplyne přesně čtyřicet let od startu sondy Lunar Orbiter 3, která završila výběr lokality pro přistání Apolla 11.

(jnk)