Gabriel García Márquez: Dobrodružství Miguela Littína v Chile

To nejobtížnější pro mne po pravdě bylo změnit se v někoho jiného. Změna osobnosti je každodenní zápas, v kterém se člověk často vzpouzí proti vlastnímu rozhodnutí se změnit a chce zůstat sám sebou.

Největší obtíž tak pro mne nebylo učení, jak by si někdo mohl myslet, nýbrž můj mimovolný odpor jak vůči fyzickým změnám, tak změnám v chování. Musel jsem se smířit s tím, že přestanu být tím, kým jsem byl vždycky, a změním se v někoho úplně jiného, koho by nemohla podezírat dokonce ani diktátorova policie, která mne donutila opustit zemi, a koho nepoznají ani vlastní přátelé.

Dva psychologové a jeden filmový maskér, pod vedením odborníka na zvláštní konspirační operace, vyslaného z Chile, ten zázrak dokázali za necelé tři týdny, v neúnavném boji proti mému podvědomému úsilí zůstat tím, kým jsem byl.

Nejdřív přišly na řadu vousy. Nejednalo se o to, abych se jednoduše oholil, ale abych se vzdal osobnosti, kterou mi pomáhaly vytvářet. Nechal jsem si je narůst ještě velice mladý, když jsem měl točit svůj první film, a později jsem si je několikrát oholil, nikdy jsem však bez nich nenatáčel.

Jako by plnovous byl nedílnou součástí mé totožnosti režiséra. Nosívali ho i moji strýcové, což nepochybně přispívalo k mé zálibě v něm. Před několika lety jsem si ho v Mexiku oholil, nedokázal jsem však, aby si na můj nový obličej zvykli moji přátelé a rodina, a především já sám. Všichni měli dojem, že mají co dělat s nějakým vetřelcem, já jsem však trval na tom, že si vousy nenechám znovu narůst, poněvadž jsem si připadal mladší. Nakonec mne z pochyb vyvedla Catalina, moje mladší dcera:

"Bez vousů vypadáš mladší," řekla mi, "ale taky ošklivější."

Znovu si je oholit, než pojedu do Chile, tudíž nebyla jen záležitost holicí pěny a břitvy, nýbrž mnohem hlubší proces odosobnění. Postupně mi je přistřihovali, sledovali změny v každé fázi a vyhodnocovali účinky, které různé délky měly na moje vzezření a povahu, až jsme se dostali na holou kůži. Trvalo několik dnů, než jsem našel odvahu podívat se do zrcadla.

Pak přišly na řadu vlasy. Mé vlastní jsou černé jako uhel, zděděné po řecké matce a palestinském otci, po kterém mám také sklon k předčasné holohlavosti. Ze všeho nejdřív mi je obarvili na světlehnědé. Pak vyzkoušeli různé účesy a dospěli k závěru, že se nebudou zpěčovat přírodě. Místo aby lysinu zakryli, jak zamýšleli původně, ji naopak zdůraznili, nejenom hladkým účesem dozadu, ale dokonce pinzetou dovršili škody, které mi vypadávání vlasů v předchozích letech už způsobilo.

Zní to jako lež, určité takřka neznatelné zásahy však mohou změnit podobu tváře. Můj obličej, který vypadá jako měsíc v úplňku, i kdybych nevážil tolik, kolik jsem měl tenkrát, prodloužila hloubková depilace konečků obočí. Zvláštní bylo, že mi to dodalo orientálnější vzezření, než mám od narození, víc to však odpovídalo mému původu. Posledním krokem byly dioptrické brýle, které mi sice v prvních dnech působily úporné bolesti hlavy, změnily mi však nejen podobu očí, ale i výraz pohledu.

Tělesná přeměna byla snazší, ale vyžadovala ode mne větší duševní úsilí. Změna obličeje byla v podstatě záležitost nalíčení, ale k proměně těla byl nutný zvláštní psychologický výcvik a větší míra soustředění. Právě tam se totiž musela plně promítnout změna mého společenského postavení.

Místo texasek, v kterých jsem chodil téměř stále, a mých kožených bund jsem musel nosit dvoudílné obleky z anglických látek proslulých evropských značek, košile ušité na míru, semišové boty a italské kravaty s malovanými květy, a zvyknout si na to. Místo svého způsobu řeči chilského venkovana, rychlého a zbrklého, jsem si musel osvojit kadenci bohatého Uruguayce, což pro mou novou totožnost byla ta nejvhodnější národnost.

Musel jsem se naučit smát se méně svérázně než dosud, musel jsem se naučit chodit pomalu a při rozhovoru rozhazovat rukama, aby to působilo přesvědčivěji. Jedním slovem, musel jsem přestat být filmovým režisérem, chudým a nekonformním, kterým jsem byl celý život, a změnit se v někoho, kým bych chtěl být ze všeho na světě nejmíň: ve spokojeného měšťáka. Neboli jak říkáme my Chilané: v buržousta.

Zároveň s tím, jak jsem se měnil v někoho jiného, učil jsem se také žít s Elenou ve velkém přepychovém domě v pařížském XVI. okrsku; poprvé v životě jsem se podřizoval pořádku, který předem určoval někdo jiný než já sám, a dodržoval jsem žebráckou dietu, abych shodil deset kilo z osmdesáti sedmi, které jsem vážil.

Nebyl to můj dům ani se tomu mému nijak nepodobal, ale v mé paměti jím být musel, abych získal vzpomínky na něj a vyhnul se tomu, že bych si někdy v budoucnosti protiřečil. Byl to jeden z mých nejzvláštnějších zážitků: zakrátko jsem si totiž uvědomil, že Elena je milá a slušná i v soukromém životě, ale žít bych s ní nikdy nemohl. Znalci ji vybrali díky její odborné a politické kvalifikaci, a měla mne přinutit, abych se pohyboval po kolejnicích, které nenechávaly žádný prostor vlastním nápadům.

Mé povaze svobodného tvůrce se příčilo na něco takového přistoupit. Až později, když všecko dobře dopadlo, jsem si uvědomil, že jsem vůči ní byl nespravedlivý, možná proto, že jsem si ji jakýmsi bezděčným způsobem ztotožňoval se světem svého druhého já, v kterém jsem se zpěčoval usadit, i když jsem věděl, že je to otázka života a smrti. Teď, když na onu zvláštní zkušenost vzpomínám, říkám si, jestli jsme konec konců nebyli dokonalý manželský pár: jen stěží jsme spolu dokázali vydržet pod jednou střechou.

Elena žádné problémy s totožností neměla. Je Chilanka, i když už víc než patnáct let v Chile trvale nežije, a nikdy ji nevypověděli ze země ani ji nehledala žádná policie na světě, takže její krytí bylo dokonalé. V minulosti už zvládla řadu významných politických úkolů v různých zemích, a představa, že budeme ilegálně natáčet film v její vlasti, jí připadala úžasná.

Vážné problémy jsem měl já, poněvadž národnost, která se z technických důvodů zdála nejvhodnější, mne nutila osvojit si povahu naprosto odlišnou od mé vlastní, a vymyslet si celou minulost v zemi, kterou jsem neznal. Ještě před plánovaným datem jsem se však naučil okamžitě otočit hlavu, když na mne někdo zavolal mým falešným jménem, a byl jsem schopen odpovědět na ty nejroztodivnější otázky o Montevideu, o autobusových linkách, kterými musím jet, abych se dostal domů, a dokonce i o životě svých spolužáků před pětadvaceti lety v lyceu číslo 11 na Italské třídě, dva bloky od jedné lékárny a blok od nově postaveného supermarketu.

Musel jsem dávat pozor jedině na to, abych se nesmál, poněvadž můj smích je tak osobitý, že by mne navzdory přestrojení prozradil; do té míry, že odborník, který měl mou přeměnu na starost, mne varoval se vší dramatičností, jaké byl schopen: "Jestli se zasměješ, bude to tvoje smrt." U žraloka mezinárodního velkopodnikání by ovšem kamenná tvář neschopná úsměvu neměla být nic výjimečného.

V té době vyvstaly neočekávané pochybnosti kolem načasování našeho projektu, poněvadž v Chile byl znovu vyhlášen výjimečný stav. Diktatura, zasažená úděsným fiaskem hospodářského experimentu Chicagské školy, tím reagovala na jednotnou akci opozice, poprvé spojené ve společné frontě. V květnu 1983 začaly první pouliční protesty a opakovaly se během celého roku, s bojovnou účastí mládeže a především děvčat, ale i s krvavými represáliemi.

Opoziční síly, legální i ilegální, k nimž se poprvé připojily i nejpokrokovější skupiny buržoazie, vyhlásily jednodenní celonárodní stávku. Byla to demonstrace společenské síly a odhodlání, která zděsila diktaturu a uspíšila výjimečný stav. Zoufalého Pinocheta to dohnalo k výkřiku, který se rozlehl po světě, jako by pocházel z nějaké opery:

"Jestli to takhle půjde dál, nezbude nám než zopakovat 11. září."

To byly samozřejmě příznivé podmínky pro film jako ten náš, v kterém jsme hodlali zachytit i ty nejméně zjevné momenty poměrů v zemi, na druhé straně však policejní kontroly budou daleko přísnější, represivní opatření surovější, a zákaz vycházení zkrátí čas, který budeme mít k dispozici. Domácí hnutí odporu však vyhodnotilo všecky stránky situace a postavilo se za to, abychom pokračovali, což jsem chtěl i já. Takže jsme v plánovaný den napjali plachty vstříc klidnému moři a příznivým větrům.

Přeložil Vladimír Medek

-
O autorovi a díle
Datum 11. září vstoupilo do historie už skoro třicet let před osudným rokem 2001: 11. 9. 1973 došlo v Chile k vojenskému puči, který stál životy tisíců lidí, další tisíce donutil k emigraci. Jedním z nich byl i filmový režisér Miguel Littín, jenž své jméno našel na seznamu 5000 Chilanů, kteří se neměli nikdy vrátit. Přesto se v roce 1985 rozhodl zemi ilegálně navštívit a natočit o Pinochetově diktatuře film. Režisér dokonale změnil vlastní totožnost i vzhled, přiletěl jako "uruguayský obchodník" a navázal kontakt s evropskými filmařskými týmy. Natáčel po celé zemi a materiál ihned odesílal do bezpečí. Po šesti týdnech, kdy se informace o jeho pobytu objevila v novinách, opustil Littín za dramatických okolností Chile podruhé... Výsledkem byl čtyřhodinový dokument pro televizi a dvouhodinový film. Nositel Nobelovy ceny za literaturu, u nás už velmi dobře známý Kolumbijec Gabriel García Márquez (*1927) z Littínova dobrodružství získal víc než dokument - soustředí se na jeho osobní dramatický příběh, který si rozhodně nezadá s autorovými známými prozaickými díly.
Knihu Dobrodružství Miguela Littína v Chile, z níž přinášíme ukázku, vydává nakladatelství Odeon.

Snímek: AP