Energetické modernizace pro unii
Koncepce evropských státníků se od ní totiž liší především základní otázkou: Uhelné? Jaderné? Obnovitelné? Ropa? Biopaliva? Nic z toho. Leitmotivem evropské energetické debaty je efektivnost.
České politické špičky horečně řeší, jak zajistit energetické zdroje. To je potřebná otázka a navrhovaná europolitika se jí také obsáhle věnuje. Ze zdejší debaty ale prakticky vypadlo základní téma: Kolik energie vlastně spotřebujeme?
Právě tady má unie podstatně lepší manévrovací prostor. Velká část z více než miliardy tun uhlí, ropy, zemního plynu a uranu, které evropské ekonomiky každoročně pohltí, je spotřebována naprosto zbytečně. Obstarožní průmyslové technologie, teplo unikající ze špatně izolovaných budov, plýtvání v málo účinných spotřebičích, to vše dohromady tvoří břímě na ekonomice.
Experti Evropské komise propočetli, že současné technologie mohou do roku 2020 s nulovými čistými náklady snížit evropskou spotřebu zhruba o pětinu. Pro ilustraci vezměme plýtvání teplem v budovách. Jen v tomto odvětví dokážou rentabilní opatření podle konzervativních kalkulací během patnácti let snížit spotřebu o množství energie, které odpovídá třem čtvrtinám dovozu zemního plynu z Ruska. Česká republika na každou vyrobenou korunu hrubého domácího produktu spotřebuje skoro dvakrát více energie než země staré europatnáctky. Příčina: zastaralý průmysl a budovy.
Efektivita není doplněk
Zdejší politici a ministerští úředníci k energetické efektivnosti vesměs přistupují coby k sympatickému doplňku. Jejich základním východiskem je: odhadnout vývoj spotřeby a zajistit její pokrytí. Logicky ústí v přetahování o zdroje.
Co Evropská unie obecně - a Česká republika dvojnásob - teď především potřebuje, je razantní impulz k modernizaci. Multimiliardové prostředky z evropských fondů by měly cíleně směřovat do zvyšování efektivnosti.
Druhým velkým plus evropské debaty je perspektiva, s níž se dívá na obnovitelné zdroje. Energetika není odvětví, které lze plánovat jen s desetiletou perspektivou. Jenomže česká politika právě takto přistupuje k novým technologiím. Obvykle se hlavně dozvídáme, že nehrají velkou roli.
Ovšemže. Každá technologická novinka má na počátku jen malý podíl na trhu. Pokud ji budeme a priori odsouvat coby bezvýznamnost, na okraji také zůstane. Ale s rostoucí účinností a rapidně klesajícími náklady se poměry mohou měnit. Bioenergetika, větrné, malé vodní nebo přílivové elektrárny se během několika desetiletí mohou reálně zařadit mezi hlavní evropské zdroje - pokud je s takovou perspektivou cílevědomě nastartujeme.
Vytyčit cíle nestačí
Evropská energetická politika má jedinou, zato dost zásadní chybu: koncepce není jen rámcem, ale také hlavním obsahem. Ambiciózní, byť sebevíce realistické cíle nejsou k ničemu, pokud po nich nenásledují konkrétní opatření.
Komisaři přišli s několika docela dobrými iniciativami. Ale sloganu o nové průmyslové revoluci jejich rozsah ani zdaleka neodpovídá. Třeba obnovitelné zdroje energie: k rozvoji odvětví, který posílí důvěru investorů a vytáhne čisté technologie nahoru, je potřeba více než pouhé nezávazné cíle. Nicméně pro české politiky bude znamenat dramatický převrat v myšlení i toto.
Autor je programový ředitel Hnutí DUHA
