O Malé a Velké mořské ulici

Když jsem před osmnácti lety kráčel poprvé petrohradskými ulicemi, město připomínalo skládku zapomenutých dějin a velikánů, kteří nebyli režimu po chuti. Kdo by myslel na Fabergého? Perly a diamanty?

Teprve po skonu socialismu a krátkém údobí, kdy se ruská smetánka zajímala pouze o umělecké ztvárnění interiéru limuzín a jachet, se do ruského Petrohradu vrátily vzpomínky na slavnou minulost. Jako by město potřebovalo chuť pro nový nádech. Petrohrad je totiž jako milenka, která si může dovolit rozmary a slabé chvilky, protože rozmazlování patří k její přirozenosti. Petrohrad pospával, zabydloval ve svých ulicích nový řád a jen zvolna odkrýval místa, kde kdysi žili výjimeční hrdinové Ruska.

Mezi nejmalebnější a z hlediska lidské historie zajímavá místa bezpochyby patří Malá a Velká mořská ulice. Pokud chcete porozumět carské Rusi devatenácté století, není lepší startovní adresa. Jen uspěchaný turista by hledal odpověď na otázku, proč jsou Rusové tací, jací jsou, někde jinde.

Jistě, máme tady Zimní palác, Ermitáž a Něvský prospekt, ulici milionářů s honosnými šlechtickými paláci či Petropavlovskou pevnost, ale když připustíme, že velké příběhy a osudy začínají malými událostmi, musíme se ponořit do "obyčejného" měšťanského světa, který podává o ruské povaze přesvědčivější svědectví než zápisky o carském vojenství a genealogii. Malá a Velká mořská ulice jsou klíčem k petrohradské duši.

Malé mořské ulici se někdy říká Gogolova, protože slavný ruský spisovatel v ní žil. Když psal Bláznovy zápisky nebo satiru Nos, byl jeho útočištěm činžovní dům s popisným číslem sedmnáct. Tady se Gogol mučil a smál se trapnému, hloupému a zbytečnému životu ukázněných byrokratů, co půl života sní o povýšení, lepším stole a větších kamnech v kanceláři, aniž by si pokládali otázky, zda takový život není horší než osud mravence či včely, kteří seřazeni v jednom šiku alespoň nevědí, že jsou jen šroubečky v kolektivním stroji času. Gogol byl mistr v popisu malosti a měšťáctví. Byl jízlivý a krutý, kritický vůči Rusku.

Gogolovo dílo se hraje na divadlech dodnes, nezestárlo, protože zákonitostem lidského maloměšťáctví se vrásky nedělají. Netřeba si dělat obavy o jejich zdraví. Gogol si zamiloval Malou mořskou ulici, temnou při zimních mrazech, jasnou, když nad Petrohradem vládly bílé letní noci.

Jen o šest popisných čísel vedle, ve třiadvacítce, pobýval dvanáct let po Gogolovi Fjodor Michajlovič Dostojevskij. Kdo jej nazývá depresivním duchem devatenáctého století v Rusku, ten nerozumí mukám génia, kterého nedokáže upokojit obyčejná kratochvíle.

Dostojevskij jako nůž pronikal do lidských srdcí a opatrně i bezohledně vytahoval na světlo jejich temné motivy k podlým činům, k bezdůvodnému ponižování, trestání a mučení nevinných, ke krvelačnému, arogantnímu chování. Právě ve třiadvacítce v Malé mořské ulici zatkla Dostojevského v roce 1849 policie a soud jej odsoudil za spiknutí k trestu smrti, který mu nakonec změnili na žalář na Sibiři. Ulice měla na spisovatelovo zrání zásadní vliv.

Když vás dusí úzkost z despotického životního stylu vaší doby, jež láme žebra zdravému rozumu a svobodě, jako když si krajta hraje s vašimi nádechy a výdechy a nutí vás umírat a znovu se rodit, život vám ubíhá jinak než nepoznamenaným prosťáčkům. Když vás odsoudí k smrti a přežijete, nepokračujete v životě, žijete život nový, druhý.

A nejinak tomu bylo u Čajkovského, který zemřel v Malé mořské ulici číslo 13. Prý spáchal sebevraždu kvůli lechtivému skandálu, který tehdejší prudérní společnost nedokázala překousnout, a tak chtěl skladatel uniknout pranýřování. Malá mořská ulice je místem petrohradských snů zasvěcených životním strastem. Vábí k filozofování. Jen kousek odtud je Palácové náměstí se Zimním palácem, Něvský prospekt, literární "Café", kam chodil Puškin a kde se setkal se svým sekundantem, když šel na osudný smrtelný souboj. Malá mořská ulice je ulicí slz, smutku a zmaru.

Je nejryzejší ulicí, jakou mohl slavný Petrohrad budoucnosti odkázat, protože celých tři sta let byl laskavým i krutým srdcem Ruska, jeho bláznivým i nápaditým mozkem, zrcadlem podivnosti této země.

A snad právě proto se vedle Malé mořské ulice uvelebila Velká mořská ulice, bulvár zářivý, otevřený a rozmařilý. Jeden blok domů dělí dva světy. Mučivou pesimistickou tvořivost tvrdého devatenáctého století od marnivého světa zlata a geniální ruční práce. Velká mořská ulice dala vzniknout domu klenotníků Fabergé, které dnes svět zná hlavně kvůli jedné zakázce pro carskou rodinu: famózním, brilantně zdobeným vejcím. To první objednal k Velikonocům v roce 1885 car Alexandr III. pro svou ženu.

Bratři Fabergéovi, francouzští přistěhovalci, vyrobili do říjnové komunistické revoluce v roce 1917 čtyřiapadesát vajec. Jejich hodnota se dnes počítá na desítky milionů dolarů a nikdo vlastně netuší proč. Je to výjimečná práce výjimečných řemeslníků a umělců, ale také vzdech staré doby, kdy carové vládli největší říši světa a měli majetek větší než většina jiných královských rodů. Je to ozvěna doby, kdy v Malé mořské ulici psali ve skromných podmínkách lidé, jejichž rukopisy jsou dnes nad zlato. Byla to zlatá éra Petrohradu.

Petrohrad byl kdysi Leningradem a jeho historie byla zpupná, krvavě rudá. Petrohradské dějiny mají i jinou podobu: voní po moři a moře dává jedné jejich scéně jméno.