Recenze

OPERA

Bedřich Smetana: Hubička

/Opera Národního divadla v Praze, od 5. 9./

Nová inscenace Smetanovy opery Hubička v Národním divadle nepřináší nic mimořádného, ale ani neuráží. Úsměvný příběh o tvrdohlavosti a usmíření dostal v nepříliš vynalézavé režii Mariána Chudovského základní lyricko-komické obrysy - a vyvolá jen úsměv. Od tohoto milého díla nelze po dramatické stránce ani chtít víc, v jeho hudbě je ovšem možné najít větší emocionální hloubku, která prostonárodní námět pozvedá z bezvýznamnosti k vroucnosti. A zde jsou rezervy - dirigent Zbyněk Müller by mohl dosáhnout u orchestru větší zvukové a výrazové rozmanitosti, větší citové intenzity. Ani scénografie, dílo Jozefa Cillera, neodpovídá stoprocentně tomu, co by k Hubičce pocitově patřilo nejlépe. Barevnost je příjemná, naznačuje, že se zde nekonají žádné schválnosti, ale rozčlenění kulis na dílky jakéhosi velkého retro-puzzle nemá valné zdůvodnění a ponechání neměnné scény se stoly a sklenicemi i pro obraz odehrávající se v lese ruší. Dana Burešová s Valentinem Prolatem při druhé premiéře zpívali pěkně, stejně jako Ivan Kusnjer a Yvona Škvárová. Luděk Vele hraje starého Palouckého rozšafně. Objevem inscenace je Marie Fajtová jako mladičké a přirozené Barče.

Petr Veber

Edvard Grieg: Peer Gynt

/V září uvedla Státní opera Praha/

Rozměrný program se scénickou hudbou norského skladatele Edvarda Griega k Ibsenově dramatu Peer Gynt měl ve Státní opeře parametry výjimečné události. Nový šéfdirigent divadelního orchestru Guillaume Tourniaire vedl provedení k mimořádné emocionální výstižnosti spojené se stejně zaostřenou hráčskou precizností hudebníků. Herci, jimž byly svěřeny nemalé mluvené role, vnesli pak do projektu strhující umění deklamace a charakterizace - o to větší, že Marika Procházková a Pavel Soukup byli střídavě několika postavami. Jiří Langmajer byl obsazen pouze do titulní role. Peer Gynta, věčného větroplacha, obdařil přesnou směsicí uličnictví, lehkomyslnosti a dobrosrdečnosti a nadchl. Grieg sice žádnou operu nenapsal, ale výtah z klasického díla severské literatury, podpořený jeho kouzelnou hudbou obsahující i části zpívané sólisty a sborem, poskytl na jevišti opery intenzívní, až magický zážitek. Dvě uvedení byla zatím bohužel posledními.

Petr Veber

LITERATURA

Pavla Skálová: Malostranská psí zima

/Ilustrovala Martina Skala. Vydal Albatros, Praha 2007. 80 stran, 269 Kč/

Knižní pocta domovské čtvrti z pera matky a z ateliéru dcery. Ta si v letech reálného socialismu vybrala emigraci tak jako kolega Petr Sís a z Los Angeles se občas vrací jako výtvarnice ozdobená všemi cenami české literatury pro nejmenší a ví, že v očích dítěte není jen jedna realita. Ve světě, kde se chodí po čtyřech, to běží jinak. Pohledem starousedlic na pražské náplavce - mopsic Fanči a Džiny a nalezené kočky Vločky - vystopovaly autorky utajený řád života mezi Vltavou, Újezdem a Nerudovkou. Je plný pachů i podivných zvyklostí dvounožců bez obojku, kteří se jim starají o bydlo, misky a vyčítají jim zvířecí eskapády, přestože sami vynikají nejrůznějšími nectnostmi.

S podobně odzbrojujícím náhledem na všední den, k jakému by sáhl kokršpaněl Virginie Woolfové nebo dnešní příznivci "nového historismu", vylíčí knížka všem spřízněným psí život, prý jeden z nejtěžších, zato umožňující psí kusy jako na momentkách od Sempého. Petr Matoušek