Na rozdíl od Československa polský "devětaosmdesátý" ve skutečnosti začal o rok dříve, kdy se polskými doly, hutěmi a loděnicemi prohnaly dvě velké vlny stávek. Vlny příliš slabé, aby svrhly Jaruzelského vojenskou diktaturu, současně však natolik silné, aby komunistům připomněly neplodnost celého normalizačního procesu osmdesátých let.

Kde se vzalo polské zboží?


Ostatní známe z učebnic dějepisu. Kulatý stůl, k němuž v únoru 1989 zasedli komunisté k jednání o rozdělení moci se "Solidaritou". Zčásti svobodné parlamentní volby v červnu 1989, z nichž vzešel - v této části Evropy po roce 1948 poprvé - kabinet neovládnutý zcela komunisty. Nakonec tržní "šoková terapie" Leszka Balcerowicze.

Rok 1989 je totiž také časem placení účtů za mnohaletou ekonomickou stagnaci a výjimečný stav, především v podobě hyperinflace a definitivním krachem lístkového systému. Pokud se dnes, třeba i v Praze, díváme například na regály s potravinami v Tescu či Bille, které se skoro prohýbají pod tíhou výrobků made in Poland, je to sice těžko pochopitelné, ale je to tak: Až do konce roku 1989 totiž obchody v Polsku zely prázdnotou. Koupě kousku šunky, stěny do obývacího pokoje, dokonce i obyčejných žiletek hraničila se zázrakem.

"Naši jedou"


Rok 1989 byl také obdobím, kdy Poláci pozorně sledovali situaci v jiných zemích ovládaných tzv. lidovou demokracií. Každá událost potvrzující slábnutí tamních režimů byla kvitována slovy nebo alespoň myšlenkou "naši jedou".

Každý projev recidivy komunismu pak provázely svěšené ruce. A všechno dohromady - rozkolísaná nálada. Vždyť stříhání ostnatého drátu na rakousko-maďarských hranicích bylo provázeno manifestacemi za nezávislost v Gruzii, které KGB krvavě potlačila.

Krev Nebeského míru


Den parlamentních voleb v Polsku, jež otevřely cestu k vládnutí nekomunistickému kabinetu Tadeusze Mazowieckého, je současně dnem masakru čínských studentů na náměstí Tchien-an-men. Po pražských prosincových demonstracích během návštěvy prezidenta Mitterranda, při nichž policie nezasahovala, přišly ty lednové, na výročí mučednické smrti Jana Palacha, potlačené už tradičně silou obušků a slzného plynu. Ve světle všech těchto událostí můžeme rok 1989 sotva charakterizovat jinak než jako jeden z nejšťastnějších v polských dějinách.

Polská specifika


Polsko je svobodnou zemí, členem EU, s ekonomikou splňující všechna kritéria Maastrichtské smlouvy, s patnácti lety nepřetržitého ekonomického růstu. Možnosti vysokoškolského studia využívá každý druhý mladý Polák.

Už za pět let v Polsku prakticky nebude město nad 100 tisíc obyvatel, které by nedisponovalo - vedle divadla či filharmonie - vlastní operou. Letmý pohled na barevné časopisy v nás budí přesvědčení, že Poláci mají podobně jako obyvatelé západní Evropy dva velké problémy: jak jíst a netloustnout, kde strávit dovolenou.

To je samozřejmě jen část pravdy o Polsku po roce 1989. Její méně radostnou tváří je teatralizace politického života. Pak také síla zklamání nad tím, že demokracie jako systém vůbec nezaručuje, aby v život byla uváděna ta nejlepší řešení - zaručuje pouze, že všechny návrhy budou vyslechnuty a vzaty v potaz. Dále dvoumístná míra nezaměstnanosti. A celá oblast vztahů s vnějším světem.

Každodenní zjišťování, že komunismus je v mnoha zemích stále vnímán jako hlavní protifašistická síla a že naše problémy při vyrovnání s ním chápou jiní často stejnou měrou, jako my chápeme evropské diskuse o dědictví kolonialismu. Nebo třeba způsob, jakým je vnímán katolicismus Poláků -v duchovní rovině jako jisté podivínství, ve veřejné rovině pak s velkým odstupem od slov Alexise de Tocqueville, že "první politickou institucí demokracie jsou kostely a synagogy".

Novinka: přátelství s Čechy


V souvislosti s tím, co Polákům přinesl rok 1989, stojí za připomenutí ještě jedna věc. Tak samozřejmá, že možná už pomalu nezřejmá. Rok 1989 je začátkem sousedské a partnerské spolupráce mezi Polskem a Českou republikou. V dějinách, i během XX. století, to přece nebývalo automatické.

Příčiny této situace by mohly být tématem zvláštního článku. S jeho psaním však není třeba spěchat, protože dnešní stav má solidní základ.

Zdá se totiž, že nejen mnoho Poláků, ale i Čechů by se podepsalo pod slovy Witolda Gombrowicze, že "skutečně evropský národ se neobejde bez toho, aby se z Evropy vyčleňoval - neboť evropanství neznamená s Evropou splynout, ale existovat coby její součást - specifická a nezaměnitelná".

Autor je ředitelem Polského institutu v Praze