Adam Černý: Srbsko-ruská rozehrávka s odérem ropy a plynu

Nahlíženo podle dvou postupujících do druhého kola prezidentské volby v Srbsku, výběr se zdá jasný: buď do izolace s kandidátem radikálních nacionalistů Tomislavem Nikoličem, anebo ke spolupráci až integraci s Evropou s Borisem Tadičem.

Už sama o sobě tato charakteristika hodně napovídá, protože ve většině zemí témata zahraniční politiky rozhodují volby pouze výjimečně. Potíž Srbů vězí v tom, že se musí zabývat nejen výše popsaným dilematem a že tady roli hrají ohledy nikoli na Evropu či Srbsko. Třetím vzadu, který se rozhodl vstoupit do hry a využít ji ve svůj prospěch, je Rusko.

Důležitá předehra se odehrála předminulý týden v Sofii. Tam se prezident Vladimir Putin vypravil v doprovodu Dmitrije Medveděva, kterého označil za tak dobrého svého nástupce, že je ochoten být předsedou jeho vlády. Medveděvovi jako dosud prvnímu vicepremiérovi a jako dosud šéfovi ruského státního plynárenského gigantu Gazprom Putin předvedl mistrovský politický kousek. Dohodl, že Sofie umožní stavbu ruského plynovodu South Stream do Evropy přes své území. Nová trasa bude přímou konkurencí projektu Nabucco, který má obstarat zemní plyn ze střední Asie pro Evropu mimo ruské území. V Bulharsku by měli přemýšlet, zda jim vyhovuje role pěšáka na ruské šachovnici.

Pěšáci v Sofii a Bělehradě

Když měl prezident Putin smlouvu o South Streamu v kapse, mohl v jiném kole a na jiném stole vynést kartu své dlouhodobé partie, jejímž cílem je obnova vlivu Ruska v Evropě.

Minulý týden dal Bělehrad zelenou několika dohodám s Moskvou, z nichž nejdůležitější je prodej jednapadesáti procent Srbského naftového průmyslu (NIS). NIS je díky vlastnictví rafinérií důležitým distributorem ropy v regionu. Bělehrad má být odměněn tím, že jedna z větví South Streamu půjde přes srbské území. "Dohoda zajistí energetickou stabilitu země na desetiletí dopředu," holedbal se premiér Vojislav Koštunica.

Vojislav Koštunica minulý týden nedohodl jen obchod strategického významu s Ruskem. Poslal také proevropsky naladěnému prezidentskému kandidátovi Tadičovi podmínky, za kterých je ochoten vyzvat voliče své strany, aby jej v druhém kole podpořili. Jejich smysl se dá shrnout do volby: buď Kosovo, anebo Evropská unie. Neboli: pokud Evropská unie vyšle svou misi do Kosova, která by dohlížela na proces jeho osamostatnění včetně nezávislosti, Bělehrad vypoví smlouvu o stabilizaci a přidružení s Evropskou unií. To je postoj Koštunici, který má Tadič převzít.

Dlouho se tvrdilo, že dnešní srbskou vládní koalici sdružuje odpor k izolaci země. Nyní to vypadá, jako by si Koštunica a jemu blízcí stěžovali: "Chtějí na nás Mladiče i Kosovo!" Potíž je v tom, že na požadavku postavit před mezinárodní tribunál generála, který je odpovědný za mnoho věcí, jež se udály v minulém desetiletí v Bosně a v Srebrenici zvláště, není nic nenormálního, a udržovat iluzi Kosova jako součásti Srbska je jen iluze.

Pokud Srbové vskutku stáli o to, aby si Kosovo uchovali pro sebe, měli k tomu dost příležitostí a času, dokud tam po desetiletí byli suverénními vládci. Na námitku, že ne všichni Srbové jsou odpovědni za politiku Slobodana Miloševiče, lze odpovědět, že to bude platit od chvíle, kdy se dokážou vypořádat s Miloševičovými politickými pozůstatky. Každý, komu by to u nás připadalo jako rady odkudsi shůry, by se měl zamyslet, jak jsme v Česku daleko s vypořádáním pozůstatků po éře, kdy tu byla v ústavě vedoucí úloha jediné politické strany.

Kdo co prodá a koupí

Nejpozoruhodnější je porovnání výsledků a motivů jednotlivých stran. Motivem vstřícnosti Srbska má být úvaha, že se výměnou dočká ruské podpory v otázce Kosova. Taková výměna se však podobá spíš daru. Moskva má dost vlastních důvodů, aby se stavěla proti nezávislosti Kosova, kterou vzhledem ke skladbě Ruské federace považuje za nevítanou inspiraci.

A co kalkul, že prezident Putin takto předvedl svému předpokládanému nástupci, jak se opatřují spojenci? Na důkaz platnosti této rovnice si musíme ještě počkat. Samozřejmě, že nejsnazší by bylo se domnívat, že Rusko těší vyhlídka na prezidenta a vládu v Bělehradě, kteří se otočí k Bruselu zády. Takový předpoklad není však zcela spolehlivý.

Moskva už udělala dost zkušeností například s Lukašenkovým Běloruskem, aby jí mohlo dojít, že spojenec, který je na mezinárodní scéně izolován, nepřinese mnoho užitku a často dělá jen ostudu.

Vladimir Putin by možná raději viděl Srbsko, které by se integrovalo do Evropské unie a zároveň by bralo ohledy na ruské zájmy. Mimo unii dokáže Srbsko na evropské scéně jen velmi málo. Kdyby jeho zástupce zasedal v Bruselu, ovlivnil by nesrovnatelně více.

adam.cerny@economia.cz

o světě, lidech a událostech v něm