Matyáš Zrno: Kosovo? Není důvod k oslavám, ale ani ke strachu

Nezávislost Kosova na Srbsku vzbuzuje emoce, které si z hlediska svého významu území o necelých dvou milionech obyvatelích snad ani nezaslouží. V Kosovu není žádné převratné nerostné bohatství a nemá ani strategickou polohu (kde jsou ty časy, kdy přes Peč procházely karavany se zbožím z Istanbulu...).

Většina argumentů pro i proti nezávislosti se ve skutečnosti netýká samotného Kosova, ale zástupných témat, která tíží především odpůrce samostatnosti.

Kdo hraje domino

Státy, které mají vlastní menšiny, jsou proti - obávají se dominového efektu. Proti jsou i ti, kteří zápas proti islámskému terorismu chápou tak, že kdekoliv na světě jsou součástí nějakého sporu muslimové, jde nutně o stoupence Al-Káidy. Proti jsou fanatičtí levičáci, pro které byl Milošević bojovníkem proti novému světovému pořádku a bombardování Srbska v roce 1999 aktem agrese proti poslednímu ostrovu socialismu v Evropě.

Ano, v případě Kosova jde skutečně o odtržení části území proti vůli suverénního státu. Zvláště Češi jsou k tomu citliví - mají na to špatné vzpomínky z roku 1938 (a ty dobré z roku 1918).

Jenže pak tu máme i právo na sebeurčení. Najít kompromis mezi těmito dvěma principy je obtížné a výsledek většinou není záležitostí ideálů, ale politiky. Tak jako v případě Československa platilo právo na sebeurčení pro Čechy, ale už ne pro sudetské Němce.

Mezinárodní politika prostě není mateřská škola a rozhoduje se podle potřeby. Koneckonců proto je třeba pro kosovskou nezávislost Turecko, které by ji vlastním Kurdům zcela jistě neposkytlo. Proti je Rusko, které přitom ponouká separatisty, kdekoliv se mu to hodí (Abcházie a Jižní Osetie v Gruzii).

Ani Maďaři, ani Vlámové

Obavy z dominového efektu jsou liché - každý konflikt vyrůstá z vlastních historických kořenů a existuje v určitých společensko-politických souvislostech. Představa, že den po získání kosovské nezávislosti povstanou Maďaři na Slovensku, je směšná. Stejně jako se neodtrhly Flandry od Belgie po vyhlášení nezávislosti Černé Hory.

A jak je to se zastánci nezávislého Kosova? Ti obvykle postrádají emocionální účast na tomto projektu - nikdy jim o něj totiž nešlo. Jde o nouzové řešení - nejlepší ze špatných. Nikdo ze Západu neměl zájem na nezávislosti Kosova. Stejně jako nikdo nestál o rozpad Jugoslávie (byla to právě ona, kdo dostal první pozvánku do tehdejších Evropských společenství).

Uznávání nástupnických států vždy přicházelo až jako reakce na vývoj (tak je tomu i se slavným německým tlakem na uznání Slovinska a Chorvatska). Dokud se Miloševičovi dařilo držet v Kosovu železnou pěstí klid, nikdo na kosovskou nezávislost nepomýšlel.

Kosovský předák Ibrahim Rugova se za svůj nenásilný odpor dočkal na Západě jen poklepávání po ramenou. Až v okamžiku, kdy povstání Albánců smetlo povrchní stabilitu a Milošević přistoupil k etnickým čistkám, došlo k intervenci. Po další válce na Balkáně - sotva čtyři roky po skončení té bosenské - evidentně nikdo netoužil.

A nikdo si také nemůže donekonečna dovolit neefektivní provizorní správu OSN v Kosovu. Stejně jako všichni vědí, že po událostech roku 1999, kdy Milošević vyhnal během několika týdnů polovinu kosovských Albánců ze svých domovů, se už srbsko-albánské manželství neobnoví.

Bez ohledu na to, jak širokou autonomii Bělehrad nabízí. Škoda, že s ní nepřišel v roce 1996 - byl by se dočkal podpory mezinárodního společenství. A kosovští Albánci by na samostatnost mohli zapomenout.

Volte a plaťte účty

Kosovo má nyní nejlepší zákony v regionu (jak je bude naplňovat, je samozřejmě věc další). Má ta nejlepší opatření na podporu menšin. Předáci kosovských Albánců jistě nehoří sympatiemi k srbské menšině, ale snaží se.

Na kosovských ministerstvech se domluvíte srbsky, televize má srbské vysílání, premiéři se k srbským ministrům obraceli vždy v jejich jazyce a Hashim Thaci promluvil ke kosovským Srbům v den vyhlášení samostatnosti v jejich mateřštině. Postoj k srbské menšině bude lakmusovým papírkem nového státu. Pro Albánce je lákavé budovat Kosovo jako národní stát, ve kterém je srbská přítomnost jen dočasnou anomálií.

Stejně tak pro Bělehrad by měla být záchrana zbývajících kosovských Srbů větší prioritou než marné vzpírání se nezávislosti. Nepůjde to bez toho, aby kosovští Srbové chodili k volbám a zapojili se do institucí nového státu. Sebevražedné výzvy typu: "nechoďte k volbám, neplaťte účty za elektřinu, nespolupracujte s mezinárodní správou", jim příliš nepomohou.

Přežili jsme i Turky

Bojovat za Kosovo do posledního tamního Srba možná uspokojí touhu srbských politiků předvést se v roli obránců národa. Ale výsledkem bude Kosovo bez Srbů.

I největší srbští patriarchové z dob osmanské nadvlády zajistili přežití (a rozkvět) srbské kultury obratným vyjednáváním, ne rozbíjením hlavy o zeď. "Přežili jsme 500 let pod Turky, přežijeme i pod Albánci", komentovala nedávno postoj Bělehradu jedna z vůdkyň kosovských Srbů, Rada Trajković.

Autor pracuje v Občanském institutu