Máme se bát Číny? Je to otázka, kterou si klade celý západní svět. Čína v poslední době pravidelně obsazuje palcové titulky západních novin zejména ze čtyř důvodů: neuvěřitelný ekonomický výkon, chystaná olympiáda, Tibet a zdražování zdrojů. Kvazitotalitní obří stát, který se ekonomicky zmáhá, má prazvláštní zahraniční politiku, jinou kulturu a nesnesitelně šikovnou a levnou pracovní sílu - to je kombinace, se kterou si nevíme rady. Nikdo.

Dvakrát bohatý Číňan


Na první pohled se zdá, že nás Čína ohrožuje: svými levnými výrobky válcuje mnohé sektory tradičně západní ekonomiky. Vývoz Číny dlouhodobě roste každým rokem o pětinu. V jednoduchém dolarovém vyjádření je průměrný Číňan dvakrát bohatší, než byl před pouhými pěti lety.

Obyvatel Číny si dnes může užívat jen patnáct procent bohatství průměrného Čecha, ale pokud bude růst Číny pokračovat v dalších desetiletích stejným tempem, dosáhne Čína naší současné úrovně bohatství v druhé polovině dvacátých let.

Tedy mnohem rychleji než za jednu generaci.

Hladoví a žízniví


Hlad Číny po surovinách lze pocítit na celém světě. To vedlo týdeník The Economist k speciální edici věnované těmto "novým kolonizátorům". Přestože Čína tvoří pětinu světové populace, spotřebuje polovinu světového hovězího masa, polovinu cementu a třetinu veškeré oceli. Čína dnes utrácí za ropu třicetpětkrát více než v roce 1999.

Čína bohatne a uspokojuje obří hlad ekonomiky, která se probouzí po dlouhém spánku pod komunistickou ideologií.

Vrásky na čele by nám měl dělat i čínský způsob kvazitotalitního vládnutí a její zahraniční politika. Jeden výmluvný, navíc ekonomický příklad za všechny: Čína postavila svůj letištní terminál (největší na světě) za kratší dobu, něž jakou trvalo pouhé projednání londýnského pátého terminálu s veřejností. Než se demokratická a občansky otevřená společnost vůbec rozhoupe co a jak, má totalitní buldozer čínské letiště dávno hotové.

Náš systém je nesrovnatelně otevřenější a lepší, ale bohužel také neskonale pomalejší. Podobně je tomu s mezinárodní politikou. Čína buduje svou pozici a těží z obchodu s totalitními a embargovanými zeměmi, se kterými Západ často obchodovat (z čistě idealistických pohnutek) raději vůbec nechce.

Budeme rozbíjet stroje?


Na druhou stranu si musíme uvědomit, že z ekonomického hlediska je pro nás růst Číny dobrou zprávou. Musíme si uvědomit, že na levné čínské práci bohatneme velice podstatně i my. A naříkat nad tím, že kvůli levné konkurenci přicházíme o práci, je podobné jako skuhrat nad náhlým a neodvratným nástupem strojové výroby před dvěma sty lety - kdy jsme se také báli drtivého dopadu na nezaměstnanost.

Zázrak kapitalismu


Krátkodobě k výpadkům jistě dojde, ale dlouhodobě se nám uvolní ruce k takové práci, která má vyšší přidanou hodnotu a je nezastupitelná (strojem nebo levnou prací například z Číny).

Koneckonců celý zázrak tržního kapitalismu spočívá na tomto (jednoduchém, ale v praxi často zpochybňovaném) principu - že všichni nedělají vše, ale každý to, co umí nejlépe.

Právě díky realizaci této myšlenky otce ekonomie Adama Smithe, kterou David Ricardo rozvinul do mezinárodního kontextu, jsme za poslední dvě století zbohatli k nepoznání.

Mnohobarevná Čína


Paradoxně nám tedy bude ekonomicky lépe s bohatou Čínou než s Čínou chudou. Chudší režimy bývají mnohem více totalitní než ty bohaté, ve kterých jsou cena, hodnota a kvalita lidského života mnohem více považovány a šlechtěny.

Každý obchodník ví, že je lepší mít bohatého než chudého zákazníka či partnera. A větší konkurence zase zajišťuje efektivnější nakládání se (stále dražšími) surovinami.

I v otázce mezinárodní politiky se Čína (sice nehorázně pomalu, ale přesto) zbavuje jednobarevného odstínu: Čína posílila mezinárodní jednotku OSN v Dárfúru o své vlastní vojáky a veřejně vyzvala barmskou vlády k větší demokratizaci (ať už to v čínském chápání znamená cokoli, je to bezprecedentní krok).

Chudé země Afriky a Latinské Ameriky zažívají, zejména díky Čínské poptávce, bezprecedentní růst hospodářství, což dost možná těmto zemím pomáhá více než veškerá dosavadní mezinárodní pomoc.

Čína se mění (ekonomicky rychle, politicky pomaleji) a západní svět by stále měl vyvíjet tlak na otázky lidských práv.

Velká šance Evropy


Ale po ekonomické stránce pro nás Čína představuje mnohem více příležitost než hrozbu. Příležitost nestát na místě, rozloučit se s odvětvími, která obsluhujeme už staletí a věnovat se tomu, co máme my a Čína (zatím) nemá: kvalitní, vzdělanou, abstraktně přemýšlející, inovativní a demokratickou společnost, která umí se svou ekonomikou poměrně rozumě zacházet.

Autor je hlavním

makroekonomickým stratégem ČSOB

makro

Každý čtvrtek o české a světové ekonomice