O čínském studování

Vítej v Asii," vyhrkl se smíchem za branou rozlehlého studentského kampusu v Pekingu můj dlouholetý kamarád, sinolog Martin. "Budeš mít příležitost ji poznat: nebydlíš v hotelu, nejsi izolovaný od čínské reality."
Jeho větičku o poznávání mi za pár minut rychle zakalila návštěva studentské menzy, kde na jídelním lístku nebyly obrázky a nikdo neuměl ani slovo anglicky, takže jsem netušil, zda si objednávám polévku, maso nebo láhev piva. Přesvědčoval jsem se ale, že někde začít musím, někde se prolomí jazyková bariéra, moje neposkvrněnost a neznalost čehokoliv jiného než biografií Maa, Konfucia a císaře Pchu-i.
Klusal jsem areálem a sledoval uličky, chodbičky mezi keři, abych si přesně zapamatoval, kde bydlíme. Když jsme dorazili do budovy vyčleněné pro ubytování vyučujících, vytáhl jsem pas a vzal si klíče. Pokoj byl malý, ale světlý, a koupelna měla umyvadlo i záchod. Sprchování se odehrávalo na podlaze, což už jsem znal z Indie.
"Normální student nemá na takový pokoj peníze. Bydlí se po šesti nebo osmi jako u nás kdysi na vojně nebo v kriminále," usmíval se Martin, který takhle prožil celý rok. Jelikož jediné, co jsem měl, byla zavazadla a velká žízeň, vypravil jsem se do nedalekého obchodu. Cesta vedla kolem sportovních hřišť. Proháněli se po nich stovky mladíků za míčem. Jedni hráli fotbal, druzí košíkovou, další kolem nich kroužili na bruslích nebo posedávali na lavičkách. Soutěživost je největším pokušením. V Číně chce každý vynikat a je jedno, zda má prázdné kapsy nebo poslední model limuzíny. Dobrá práce, úspěch, majetek jsou nejsvatější fetiše moderního komunismu.
V obchodě jsem našel vodu instinktivně, ačkoliv byla balená jinak a připomínala kořalku. Do ruky jsem dostal od cesty jablko. Když přišel Martin, jako první se začal zajímat o nejhalasnější prodavačku. "Nejlepší bude, když poznáš místní život v hovoru se ženami," vypustil. Jako by nechápal, že k hovoru musí být dva.
"Půjdeme do baru, kam chodí Číňané studující cizí jazyky. Určitě tam někdo bude umět anglicky nebo francouzsky," uklidňoval mě záhy.
V "Bla Bla baru" posedávalo podivné osazenstvo, naznačující, že čínská mládež půjde brzy ve šlépějích svých vrstevníků z jiných asijských zemí: Jižní Koreje nebo Japonska. Budou chtít nejmodernější mobily, přehrávače, značkové oblečení, odbarvené vlasy a peníze na alkohol a marihuanu, která voněla odněkud ze zákulisí. Dvě děvčata si vzpomněla na Martina, a tak jsme seděli u stolu a na druhém konci planety si povídali o nocích v Madridu, italské kuchyni a nudném životě v Pekingu. To poslední jsem neznal, ale tušil jsem okamžitě, o čem dívky mluví.
Mládežnická nuda má všude stejnou podobu: nevíte, co s volným časem, všechny nápady vedou jen k většímu neuspokojení nepochopitelných tužeb a brzy vás přestane bavit hledat zábavu i smysl života. A tak uznáte, že jedinou životní cestou je vydělávat a utrácet, cestovat a fotografovat.
Stačil jediný den, abych poznal, jak se Peking zarovnal do jedné řady se světem, jen smogu je víc a doprava je o život. Byl jsem rád, že nebydlím v hotelu. O budoucnosti země nejlépe mluví nálada mladých. I v Pekingu.