Údolím řeky Úslavy

 
Kostel Narození Panny Marie ve Starém Plzenci prochází celkovou rekonstrukcí. Loď kostela má novou střechu, je opraven krov i střešní plášť. Věž kostela i fasáda dosud čekají na opravu, hodiny na jdoucí ručičky.
Snímek: Alexandra M. Videmannová

Mnohem známější a také dominantnější památkou Plzeňska je však Radyně. Letitá zřícenina bývalého královského hradu, postaveného v polovině 14. století za vlády Karla IV., ve výši 569 m nad mořem, vévodí širému okolí. Své jméno převzal podle kopce a buližníkové skály, na níž byl vybudován.
Z vrcholu věže je impozantní pohled. Na západě je vidět Plzeň, hrad Přimda, za dobré viditelnosti i Šumava. Východně část zámku Kozel, jihovýchodně pak zbytky hradu Vlčtejn. Tam také dnešní putování za tamními sakrálními památkami zakončíme. Jeho trasa, při které nám pomyslným průvodcem bude meandrující tok řeky Úslavy, začíná ve Starém Plzenci.

Starý Plzenec a jeho magické okolí
Není to jen Radyně, co dělá Starý Plzenec tajuplným. Na druhé straně města, ležícího zhruba 10 km jihovýchodně od centra Plzně, stojí na kopci rotunda sv. Petra a Pavla. I když se z předrománské podoby rotundy, jejíž základ tvoří nesklenutý válec lodi kruhového půdorysu s apsidou na východní straně, udrželo jen torzo, je to nejstarší celistvě dochovaná architektonická památka tohoto typu na českém území. Od roku 1987 patří mezi národní kulturní památky.
Po založení Nové Plzně roku 1295 dochází za vlády Václava II. k úpadku města. Do poloviny 15. století si ještě udrželo královský statut, poté se dostalo do držení šlechty. Během 18. stol. poklesl Starý Plzenec na ves, teprve 1845 byl povýšen na městečko a v roce 1902 na město. V něm jsme si za cíl vybrali hned dva objekty: na opravu čekající kostel Narození Panny Marie a renovovanější kostel sv. Jana Křtitele.

Kostel Narození Panny Marie
Nachází se v podhradí, v části označované Malá Strana. Dříve zde stál románský kostel snad ze 12. století, ten dnešní je asi o dvě století mladší. Přestavbami prošel v roce 1554, sklenutá loď byla v roce 1695 rozšířena a kostel zbarokizován. Jde o jednolodní stavbu s bočními kaplemi a užším, pětibokým presbytářem se sakristií po jižní a další obdélníkovou prostorou po severní straně. Věž je hranolovitá na jihozápadní straně, na jižním boku lodi se nalézá čtvercová předsíň. Zařízení kostela pochází ze 17. a 18. století.

Kostel sv. Jana Křtitele
Původně románský kostel byl ve 14. století zcela přestavěn goticky, včetně vybudování nynějšího trojboce ukončeného presbytáře a zvýšené lodi. Byl vybudován na křižovatce cest stojící na táhlém náměstí, dnes Mírovém. Jedná se o stavbu s obdélnou lodí s užším kněžištěm s pětibokým závěrem a opěrnými pilíři, okna jsou lomená, v lodi oválná. V 16. století klenbu kostela vystřídal kazetový strop. Roku 1784 došlo ke zrušení kláštera, v letech 1808 - 1810 byl ale opět obnoven. Byla zbořena věž, sakristie a předsíň, kazetový strop omítnut. Další oprava proběhla roku 1905. Zachovaly se jen boční strany bohatě profilovaného triumfálního oblouku.

Šťáhlavy: zámecko-klášterní kombinace
Co by kamenem dohodil, tak se dá popsat přesun ze Starého Plzence do nedalekých Šťáhlav, ležících 14 km od Plzně. První písemná zmínka o obci je spojována s nedalekým zámečkem Kozel, který pochází z roku 1239. My ale míříme za kostelem sv. Vojtěcha, jenž je svým osudem spjat s tamním barokním zámkem (dnes v havarijním stavu).
O jeho existenci se postaral rod Kokořovců z Kokořova. Nejprve dal v polovině 16. století postavit na návsi tvrz, již později rozšířil na renesanční zámek. Počátkem 17. století pak přidal i objekt sakrální - šestibokou kapli zasvěcenou sv. Vojtěchovi. Ta byla koncem 18. století rozšířena na barokní kostel a přitom se dochovala jako střední část jeho dnešní podoby: stavba s šestibokou lodí a obdélným, apsidou ukončeným presbytářem se čtvercovou sakristií a oratoří po stranách.
Slohová transformace proběhla už za rodu Černínů, kteří začátkem 18. století převzali panství. Ti se rovněž postarali o přeměnu kostela sv. Vojtěcha, v jehož štítu se nalézá stejnojmenná socha, na farní svatostánek, proslulý svými třemi kopulemi. Kostel kryjí mansardové helmy, střední část pak cibulovitá báň se sanktusovou vížkou. To už byl počátek 19. století.
Dílem Černínů je také výše zmiňovaný zámeček Kozel, na jehož dostavbě se podílel i Ignác Jan Nepomuk Palliardi, český architekt a stavitel italského původu. My jej však mineme a podél toku Úslavy odskočíme jižněji, asi 25 km od Plzně - do Blovic.

Kostel sv. Jana Evangelisty
Zakladatelem města Blovice (centrum mikroregionu) byl cisterciácký klášter v Nepomuku, v jehož majetku je obec poprvé zmíněna kolem roku 1284 jako klášterní trhová ves. Ve druhé polovině 14. století jsou zmiňovány už jako městečko. K vidění je zde i v blízkém okolí řada kulturních památek, z nichž vyniká kostel sv. Jana Evangelisty.
Jeho nynější, barokní uspořádání vzniklo v letech 1760 - 1767, aby nahradilo gotickou tvář kostela ze 14. století. Jedná se o podélnou stavbu na půdorysu latinského kříže s krátkými příčnými rameny. Průčelí objektu je trojdílné, střední část vrcholí věží s cibulovitou bání. Krajní části průčelí jsou odděleny pilastry (sloupy neúplně ze zdi vyčnívající jako polosloup nebo tříčtvrtisloup, které se využívají při orámování dveří nebo oken). Zde jsou ve dvou úrovních nad sebou umístěny v nikách sochy světců, další lze spatřit ve štítu po stranách věže.
Severně od kostela, jenž v polovině 19. století prošel opravami, se nachází pohřební kaple s hrobkou Kolowratů a Pálffyů. Klasicistní objekt z roku 1833 byl renovován zhruba o sto let později.
Na jižním konci náměstí v Blovicích kdysi stávala kaple sv. Markéty, dnes už neexistuje. Systém turistických a cykloturistických tras však ano. Po jedné z nich se vydáme do Seče.

Ponejprv v Seč! Pak Vlčtejna zteč?
Vesnice dřímá v mělkém údolí asi 3 km západně od Blovic. V dějepisných análech je o ní první zmínka z roku 1318, kdy se hovoří o Oldřichovi ze Seče. Zhruba od poloviny 17. století až do konce feudalismu byla Seč součástí lukavického panství, tamní tvrz přitom sloužila jako panské sídlo, ale jen přechodně. Její obecní dominanci poté převzal kostel Nanebevzetí P. Marie.

Kostel Nanebevzetí Panny Marie
Barokní podoba pochází z roku 1737, z gotického původu zůstala pouze zvonice a snad části zdiva lodi. Slohově stejně tvarované věže v průčelí nebyly dostavěny. Celková oprava kostela byla provedena roku 1882. Architektonicky velice kvalitní stavba je křížového půdorysu s trojboce uzavřeným presbytářem. Při bocích stojí gotická věž s mladší nástavbou a sakristie. K lodi jsou připojeny obdélné kaple. Interiér je zaklenut valenou klenbou s výsečemi, presbytář má klášterní klenbu. Vybavení kostela je rovněž barokní. Je zde umístěn náhrobník Jáchyma hraběte ze Sinzendorfu z roku 1707. Původní zvony pocházely z let 1490, 1726 a 1742. Vedle kostela je nenápadná přízemní klasicistní budova fary s velkým dvorem. Pochází z roku 1691, v souvislosti s barokní přestavbou kostela, kdy nahradila tu původní.
Při návštěvě Seče je výletním lákadlem nedaleká zřícenina hradu Vlčtejn. Dochované pozůstatky ukazují společnými prvky na stejného stavitele, který vybudoval Radyni. Jejich přítomnost nabízí kouzelný pohled do jedinečné české přírody, tajuplná minulost zase námět na dnešní pověst.
Jižní Plzeňsko "ukrývá" velké množství silně poškozených památek. Například kostely v Prádle či Mladém Smolivci, jak dokumentují záběry, vykazují "tvůrčí jiskru" zubu času. Na tu narazíte i v Chotěšově, Nových Mitrovicích, Přešticích nebo Žinkovech. Zjištěné skutečnosti vypovídají, že zatím stále vyhrává...
Imaginární štafetový kolík našeho seriálu příště převezme Kutnohorsko.

Alexandra M. Videmannová
Foto: autorka

Kdo je kdo
Ignác Jan Nepomuk Palliardi (1737 - 1824), pražský rodák pocházející z rozvětvené rodiny štukatérů a stavitelů Palliardi. Velmi plodný architekt a stavební podnikatel, významný představitel pozdního baroka a raného klasicismu. Vesměs přestavoval pražské paláce a domy, součástí nenapodobitelného koloritu dnešní barokní Prahy tak (mimo jiné) jsou paláce Kolowratský, Malý Černínský či Ledebourský, ale i knihovna Strahovského kláštera. Palliardi občas zavítal také mimo Prahu, jak vypovídají například zámek v Bečvárech, chrám P. Marie Sněžné v Rokycanech nebo právě Kozel.

Pověst
Původ jména Vlčtejn
Horké léto vystřídal barevný podzim. Celý kraj kolem hradu sužovali divocí vlci. Jeho pán Holen tak přikázal vykopat kolem sídla, za těch dávných časů zvaného Vildštejn, příkop, jako past na tyto šelmy. Jednoho mrazivého večera seděl se synkem Ondřejem u krbu a vyprávěl mu tajemný příběh, když přiběhl čeledín a volal: "Pane, rychle, vlk se chytil do pasti." Holen popadl kuš s několika šípy a spěchal k příkopu za čeledínem. Přiběhli však pozdě...
Pár dnů poté pán musel odjet a právě tehdy kdosi unesl jeho syna. Když se Holen vrátil, nařídil prohledat celé okolí, po malém klučinovi se ale slehla zem. Ráno přišla k hradnímu pánovi žena, pohledět do tváře mu nemohla. Přiznala, že Ondřeje zavedla do lesa a tam ho opustila. Všichni muži se rozjeli tím směrem. Zakrátko sám Holen uviděl synka, ležel na chladné zemi jako mrtvý. Seskočil bleskurychle z koně, a když zjistil, že jen spí, rozzářil se štěstím. Ondřej otci vylíčil, že v noci potkal velkého psa, jenž ho zavedl na toto místo a až do rána ho zahříval svým hustým kožichem. Na památku vlkova činu je od těch dob hrad nazýván Vlčtejn.