Komu opravdu sloužíme

Základy demokracie vznikly ve Starém Řecku. Demokratický systém nám zaručuje, že budeme vyslyšeni a můžeme svobodně vyjádřit názor, bez nebezpečí perzekuce. Čím složitější je firemní hierarchie, tím menší je prostor pro demokracii.

Jak tedy ve velké mezinárodní firmě s několikastupňovým řízením, přísnou centralizací dát prostor pro samostatnost a různorodost názorů?

Jak povzbudit lidi, aby se nebáli perzekuce a řekli svůj názor? Je to vůbec možné? Nejsou všechny moderní workshopy, teambuildingy a hodnocení jen nástrojem manipulace?

...

"Řekni mi, jaký styl řízení je nejvhodnější? Mám pocit, že jsem direktivní, netrpělivá a chaotická. Rychle lidem rozdám úkoly, zeptám se, zda rozumí. A raději všechno zkontroluji."

"Ty se ptáš, zda něco děláš dobře? Obyčejně mi zadáš úkol."

"Většinou nemám pochybnosti. Ale poslední dobou přibývají stížnosti na náš útvar i lidi."

"To je divné. Každý přece ví, co je smyslem jeho práce."

"Počkej, co to má společného se spokojeností?"

"Tak poslouchej..."

V naší rodině vládne autokracie převlečená do dobře ušitého marketingového kabátu. Na veřejnosti jsem hlava rodiny. Žena mi nespílá a děti jsou poslušné. Doma, ať řeknu cokoli, je vše dobré pouze tehdy, když se to líbí ženě a je to prospěšné dětem.

A tak když dcera řekla "tati, chci jít na premiéru Narnie a prince Kaspiana a ty půjdeš se mnou," protáhl jsem svůj vrásčitý obličej a řekl "samozřejmě, koťátko". Všiml jsem si souhlasného kývnutí své ženy s nepatrnou výstrahou "no proto!"

Druhý den jsem otevřel deník a našel obsáhlou recenzi filmu. Jako dospělý člověk si recenzí a kritiků nesmírně vážím, neboť nám pomáhají v našem rozhodování. Kritik film posoudil jako druhořadý, plný klišé a otřepaných efektů, bez nádechu výjimečnosti a s ubohou dějovou zápletkou.

Film ani diváky nenadchl, přišlo jich mnohem méně než na jiné premiéry. Výsledná známka - 50 procent mě nenechala na pochybách. Film je slabý. A já se začal bát, že moje dcera odejde nespokojená a odrazí se to ve špatné domácí atmosféře. V ní pak budu označen za pitomce, který předem věděl, že film je špatný a kino nezrušil.

Inspiroval jsem se tedy sponzory národního fotbalu, kteří pro VIP klienty připraví celodenní program nabitý rauty, přitažlivými průvodkyněmi a bohatým výběrem alkoholu. Je jedno, zda vyhrajeme, fotbal přestal být hlavním programem.

Zajistil jsem tedy dceři sympatického kamaráda, navštívil s nimi oblíbené rychlé občerstvení, nakoupil popcorn a coca-colu a lístky do poslední řady. Po filmu jsem měl připravenu návštěvu akvaparku a nakonec dárečky se symboly Narnie.

Film skončil a já se zeptal své desetileté dcery: "Tak co tomu říkáš?"

"Tati, bylo to skvělé! Půjdeme na to ještě jednou! Bylo to lepší než první díl."

"A proč se ti to líbilo víc?"

"Byla tam spousta vtipů a legrace, i když to bylo vážné. A taky tam bylo plno zvířat, to mám ráda."

A já si uvědomil, že kritik možná ztratil smysl své práce. Ve své dokonalosti, velikosti, odbornosti zapomněl, že nepíše pro další recenzenty a kritiky, ale pro nás, obyčejné lidi, kteří se rádi zasmějí a pobaví.

...

"Moji lidé ztratili smysl své práce? To je absurdní! Za ty peníze?"

"Ještě absurdnější je, že ji ztratili kvůli tvým nepřetržitým příkazům a hodnocením. Zadáváš jim úkoly bez vysvětlení, proč mají něco dělat a komu to prospěje. A oni to pak přenášejí na své lidi. Nediv se, že pro ně jsi zákazník ty a další manažeři, a ne opravdoví klienti."

...

Lidé žijí ve firmě jako v neviditelných klecích a jsou zmateni. Ztrácejí snadno cíle i smysl své práce. Podřizují se absurditám a nesmyslům. Nedivme se, když nejde o život, ale o pohodlně vydělané peníze.

Klientem se stává jejich nadřízený - bez ohledu na to, zda dělá svou práci dobře nebo špatně - hlavně, že je jejich šéf spokojen.

Po každé zásadní změně je nezbytné si sednout s týmem a položit si otázku: Komu sloužíme? Zaplatili by nám klienti, kdyby museli?