Snímek: Tomáš Wehle
Nedlouho po našem příjezdu do Nové Gradišky, města ležícího asi 120 kilometrů východně od Záhřebu, se nás ujímá tamní průvodkyně Dinka. "Kam jdeme na jídlo, do restaurace?“ pátrám trochu nechápavě po významu slova "čobaniáda“. "Do restaurace? Ne, uvidíš,“ pousměje se mé otázce Dinka. "Je to soutěž o nejlepší čobanac, první ročník, a ty budeš jedním z porotců-ochutnávačů,“ dodá a podává mi lístek s hodnocenými kategoriemi. Taková místní verze senzoriky. Při zmínce o ochutnávce se zaraduji, neboť žaludek si už delší dobu žádá svůj příděl. To ještě netuším, že čobanac není jen tak nějaká "rychlokvaška“, ale se svou přípravou si dává na čas.
Nesnesitelná lehkost vaření
Asi sto metrů od hotelu Kralj Tomislav, kde necháváme odpočívat zavazadla, zahneme do dvora obklopeného starými domy. Ocitáme se na nevelkém prostranství plném všelijakých stolů, lavic, barevných cedulí s nápisem Pivo Ožujsko, živé hudby a všudypřítomné vůně, linoucí se z kotlíků zavěšených nad ohněm.
Zvědavě a zároveň přátelsky si nás prohlíží muži se zástěrami kolem pasu. "Ti bojovali ve válce během jugoslávské krize, místní domobrana,“ vysvětluje Dinka. Když se k nám blíží mírně podsaditý, mohutný muž s plnovousem, je nám to jasné. Kalašnikov a vojenský mundúr bychom mu věřili úplně stejně jako vařečku, se kterou trpělivě míchá obsah kotlíku.
Ještě chvíli nám proměna vojáků v kuchaře nejde na rozum. Jako by si touhle nesnesitelnou lehkostí života vynahrazovali nesnesitelnou tíhu války. Ze zamyšlení nás vyvede Dinčino vzpomínání: "Bylo mi šestnáct, a ačkoli nás ostřelovali, nebáli jsme se. Přišlo nám to, dětem, jako hra.“ Z představy klidného života, uprostřed něhož se musíte sebrat a jít bojovat, běhá mráz po zádech. "Když začala válka, museli místní muži do boje?“ ptám se, neschopna si takovou situaci představit. "Museli? Chtěli!“ odvětí jednoznačně Dinka.
To není fast food!
Zatímco se dobře bavíme, s plastovým kelímkem ožujska po ruce, do kotlíku s řádně dušenou mrkví a cibulí se přidává maso: zvěřina a hovězí, někdo dodává i vepřové nebo jehněčí. Nyní se můžeme atmosférou čobaniády kochat další dvě hodiny, kdy maso musí změknout. Pak už jen upravíme konzistenci dle osobních preferencí, dolijeme víno a ještě asi půl hodiny necháme nad ohněm. To aby se chutě dostatečně promísily. Pokud tedy patříte k množícím se vyznavačům fast foodu - rychle připrav, rychle sněz - čobanac si asi příliš často dopřávat nebudete.
Jez do polosyta, pij...
"Sudac, sudac!“ ozývá se někde za mnou a na zástěře mi přistane cedulka s nápisem "Sudac, Čobanijada 2008“. A začíná se hodnotit. Patnáct vzorků, každý trochu jiný. Tu se maso doslova rozplývá na jazyku, tu musím zaměstnat své žvýkače. Omáčka sladká, ostřejší, zkrátka každý čobanac je tak trochu obrazem chutí svého tvůrce.
Lidé ze Slavonie připravují čobanac, když se sejde více přátel nebo hostů. Každý je pyšný na svá malá tajemství při jeho přípravě a recept ostatním zpravidla neprozrazuje. Hostitelé se při vaření čobance chovají "soutěživě“ a přejí si, aby ho hosté ohodnotili jako výborný nebo lepší než ten, který jedli jinde.
Po zhodnocení všech děl se ztěžka odkolébám od stolu a rčení "dobrého po málu“ prožívám na vlastní žaludek. To u čobance, jakéhosi guláše tří mas, platí dvojnásob. Tedy spíš trojnásob.
Až se proto rozhodnete vařit čobanac, neupírejte mu dostatek času na přípravu. Odvděčí se vám. Spořádejte jej pak v kruhu spřízněných duší-chutí. Ale pozor, do polosyta. Dobar tek.
Kristýna Kochánková
Foto: Tomáš Wehle
Jak se tam dostat
Z Prahy létají do Záhřebu ČSA. Do 5. září jezdí denně z Prahy do Splitu také speciální rychlík Českých drah Jadran, který staví v Záhřebu. Z pražského hlavního nádraží vyjíždí v 7.53 hod., v Záhřebu je ve 21.23 hod. Z chorvatské metropole jezdí do Nové Gradišky několikrát denně přímé autobusy. Cesta trvá zhruba dvě hodiny a lístek stojí 92 kun (1 kuna = 3,30 Kč).
Informace
Chorvatské turistické sdružení
Krakovská 25, Praha
Tel.: 222 211 812
http://cz.croatia.hr
Turistické sdružení Nové Gradišky
M. A. Relkovica 9
Tel.: +385 35 361 494
www.tzgng.hr
Vařte s námi
pro 4 osoby, doba vaření 2 - 3 h
40 dkg hovězí plece (mladé) * 40 dkg zvěřiny (kančí, srnčí a jelení maso) * 5 kg cibule * 3 kg mrkve * 0,5 l oleje * 30 dkg rajského protlaku * 2 lžíce sladké papriky * 5 ks bobkového listu * 4 feferonky * 4 dl bílého vína * sůl, pepř, svazek petržele
Základ:
2 kg hovězích kostí * 2 kg mrkve * 1 kg petržele (kořen) * sůl, vegeta
Maso na čobanac nakrájíme na kostky a den předem dáme do marinády (nakrájená cibule, petržel, sůl, pepř, olej). Před přípravou maso od marinády omyjeme. Základ připravíme následovně: uvaříme základ, scedíme polévku a obereme maso od kosti. Maso, mrkev a petržel pak umeleme v elektrickém mlýnku, až dostaneme hustou směs. Teď už se můžeme dát do samotného čobance. Nakrájíme cibuli a nastrouháme mrkev. Cibuli dáme do hlubokého a širokého kastrolu (kotlíku), zalijeme trochou vody, osolíme a za nepřetržitého míchání dusíme na mírném ohni asi 30 minut. Přidáme maso a bobkový list a na stejném ohni dusíme 1,5 až 2 h, až bude maso měkké. Přitom podléváme polévkou ze základu tak, aby polévka nepřikryla maso. Přidáme hustou směs ze základu a rajský protlak. Ochutíme pálivou paprikou, pepřem, vegetou, sladkou paprikou promíchanou s trochou vody a osolíme. Vložíme svázané listy petržele (když se jídlo uvaří, svazek vyjmeme), zalijeme vínem podle chuti a ještě asi 30 minut vaříme. Jako přílohu můžeme podávat vařené domácí široké nudle (razanci).
