Otázka nestojí zda, ale kdy vstoupí Chorvatsko do unie

Počátkem listopadu přijala Evropská komise roční zprávu o stavu jednání Chorvatska jako kandidátské země na vstup do Evropské unie. Korupce, nevýkonná justice a všudypřítomná byrokracie jsou viditelné hlavní překážky přistoupení této země ke společenství sedmadvacítky. Skvrnou na vystaveném vysvědčení je i nedávná vražda chorvatských novinářů.

Přesto se zdá, že letošní březnový scénář předsedy Komise Barrosa může být naplněn: do podzimu 2009 dokončit přístupová jednání, v roce 2010 podpis přístupové dohody a vstup Chorvatska v roce 2011.

Není tajemstvím, že Praha by v období svého předsednictví Evropské unii ráda počítala s ještě o něco ambicióznějším scénářem. Nicméně největším rizikem by mohlo být jakékoli otálení či nedostatečný pokrok v jednání. To by nahrávalo zemím EU, které jsou již unaveny z rostoucího počtu nových členů, anebo jej podmiňují schválením Lisabonské smlouvy.

Není to tak dávno, co například prezident Sarkozy prohlásil, že bez schválené Lisabonské smlouvy nebude možné Chorvatsko přijmout. Jiného názoru je nejen česká vláda, ale také předseda Evropského parlamentu i komisař pro rozšíření Rehn a většina zemí unie, která si uvědomuje, že členství Chorvatska je stabilizujícím prvkem často neklidného Balkánu.

Vláda v Záhřebu deklaruje totiž, že členství v unii, stejně jako v NATO, jsou její zřetelné a výrazné priority a že má zájem jednání maximálně urychlit a uzavřít sporné kapitoly vstupních jednání do září 2009. K jejich dokončení bude ale třeba mobilizovat její administrativní kapacity a prokázat posun k běžným principům, které jsou podmínkou pro vstup každé země do unie.

Jednání o vstupu Chorvatska nebyla jednoduchá. Od počátku muselo přesvědčovat Brusel i řadu evropských metropolí o své připravenosti a překonávat menší znalosti, předsudky či vlastní vnitropolitické obtíže, které rozšíření provázejí. Jedním ze sporných témat, u kterých se zdálo, že jednání mohou pozdržet, byl spor o rybolovnou zónu na chorvatské straně Jaderského moře. Tuto překážku nejvíce nelibě neslo Slovinsko, zřetelně podpořené Itálií. Chorvatsko nakonec rozhodnutí o omezení přístupu do těchto vod odvolalo během slovinského předsednictví.

Druhou překážkou zatěžující jednání je administrativní kapacita. Neformálně lze slyšet stesky jak ze strany Záhřebu, tak i z Bruselu a vzájemné obviňování o nedostatečném personálním obsazení pro projednávání přístupových kapitol se objevují opakovaně. Patrně největší překážkou, kterou je třeba pro členství v unii zdolat, jsou však klíčové reformy v soudnictví a v samotném fungování státní správy.

Během českého předsednictví bude žhavým tématem jednání Chorvatska o hospodářské soutěži. Návrh předložil Záhřeb Evropské komisi v květnu letošního roku. Jeho součástí jsou chorvatské plány na restrukturalizaci šesti ztrátových loděnic. Tato balkánská země je po Německu, Itálii a Polsku čtvrtým největším výrobcem lodí v Evropě, s téměř desetiprocentním podílem na evropské produkci, a výroba lodí tvoří značnou část vývozu země.

V případě jeho omezení hrozí podle chorvatských analýz zvýšení nestability celé ekonomiky, včetně citelných ztrát pracovních příležitostí. Předběžné výroky o tom, že restrukturalizace je nastavena tak, aby při ní nikdo nepřišel o místo, dávají tušit, že jednání budou zdlouhavá a patřičně složitá.

Nehledě na veškeré překážky je z pohledu České republiky zřejmé, že Chorvatsko se musí stát dvacátým osmým členem unie. Je to zřetelné a jasné téma, které naši vyjednavači a politici na všech úrovních zdůrazňují při každé debatě o Balkánu konzistentně řadu let. Není to dáno jen naší intimní znalostí země, která je cílem pro naše turisty, ale také historickými vazbami a poměrně hlubokou znalostí celého Balkánu.

Koneckonců s Chorvatskem uzavřela Česká republika dohodu o volném obchodu ještě v době před naším vstupem do unie, a tak ekonomické výhody, které z členství v unii plynou, mohou opět naše vztahy oživit. Takové úvahy lze pozorovat za nejednou obchodní strategií našich exportérů a investorů.

Z priorit českého předsednictví unie lze vyčíst, že jednání o vstupu Chorvatska do unie zaměstná ministry a vyjednavače jak v Praze, tak i v Bruselu. Je proto sympatické, že Chorvatsko může v Praze vidět svého silného spojence a advokáta, který má upřímný zájem, aby tato čarokrásná země vstupem završila svou emancipaci v evropském unijním prostoru.

Autor je náměstek ministra průmyslu a obchodu ČR