Evropský soud ve Štrasburku rozhoduje, zda znovu projedná případ brněnské záložny Pria. Na rozsudek tu ale čeká také téměř identická stížnost od vedení Rodinné záložny z Moravských Budějovic.

Podle advokáta Marka Nespaly, který zastupuje ve Štrasburku jak Priu, tak Rodinnou záložnu, lze rozsudek v této kauze čekat možná už začátkem příštího roku. Vzhledem k blížícímu se rozhodnutí nechce "živý" případ Rodinné záložny komentovat ani on, ani vládní zmocněnec Vít Schorm z ministerstva spravedlnosti.

Pokud se ale ve Štrasburku podařilo vyhrát stěžovatelům z Prie, může se stát, že případ Rodinné dopadne podobně. Stížnost stojí na stejných argumentech: šéfové záložny poukazují na to, že po uvalení nucené správy nedostali možnost tento krok nechat přezkoumat nezávislými soudy. Ostatně z podobných důvodů už svou stížnost u Evropského soudu před lety vyhráli i šéfové zkrachovalé Kreditní a průmyslové banky Plzeň.

Zatímco Pria ve Štrasburku uplatňuje nárok na odškodné ve výši půl miliardy korun, Rodinná záložna žádá dokonce náhradu škody přes miliardu. K uvedeným sumám se ovšem mohou ještě připočítat úroky. Státu tak hrozí, že bude muset šéfům záložen platit po letech obrovské sumy. Přitom se štrasburský soud nezabývá tím, jak v záložnách manažeři, kteří si dnes stěžují, hospodařili s penězi desetitisíců družstevníků, jež lákali na vysoké úroky a dravé reklamní kampaně.

Případů, jako byly Pria a Rodinná záložna, bylo v letech 1999 a 2000 více. Podle Schorma ale nehrozí, že by žalob ve Štrasburku přibývalo. Stejný názor má i advokát Marek Nespala. Přitom se teď chystají podat žalobu do Štrasburku dva klienti 1. Družstevní záložny a jejich právník Pavel Babáček tvrdí, že další mohou následovat.

Nucené správy v letech 1999 a 2000 však Úřad pro dohled nad záložnami podle stejného modelu vyhlašoval jako na běžícím pásu. Poté, co první záložny zkrachovaly, se totiž zbrzdil příliv vkladů do ostatních.

Řada záložen náhle nebyla schopna vyplácet lidem až dvacetiprocentní úroky nebo vracet rušené vklady. V desítkách záložen bylo třeba zastavit obchodování (často na vlastní žádost jejich manažerů), pak je téměř pravidelně přebírali nucení správci, obvykle následoval konkurz.

Z téměř osmdesáti záložen, jež u nás fungovaly počátkem roku 1999, jich o dva roky později bylo v kolapsu skoro dvacet. Hospodařily s 95 procenty družstevních vkladů.

Na většinu manažerů byla podána trestní oznámení, odsouzeno jich však bylo jen několik. Uzavřen není třeba ani případ Petra Bezruče, který vedl Českomoravskou družstevní spořitelnu. Ten po uvalení nucené správy za zády správce stihl prodat nejcennější majetek záložny v hodnotě stamilionů a zmizet v zahraničí. Policie ho později zatkla na Slovensku, dodnes ale nebyl pravomocně odsouzen.