Jak daleko máte k unavené trosce?

Nemohu si dovolit marodit, protože z nemocenské rodina nevyžije. A dovolenou nechci obětovat. Kdo takto uvažuje, riskuje. Zdraví má větší cenu než část mzdy nebo dovolené.

Ale co když nemohu marodit, protože by práce zůstala nedodělaná. Je to projev údernictví? Ne, je to hloupost. Kdo takto uvažuje, jen zdánlivě investuje do budoucnosti. Nemá zaručeno, že si tím zajišťuje mzdu do příštích let. Určitě však podlamuje své zdraví. Až nastanou těžké časy, zaměstnavatel předchozí oběti nedocení.

Naopak. Buďte si jisti, že ve chvíli největšího vyčerpání, kdy se nacpaní léky, vitamíny a kofeinem snažíte podat stejný výkon jako jindy, šéf nebo někdo z kolegů dokáže z malicherné chyby nebo opomenutí udělat problém hýbající vesmírem.

Přepínání se je cestou k vyhoření, ne-li přímo na hřbitov. Je alarmující, jak přibývá lidí, kteří se, byť jen anonymně na internetu, přiznávají, že po takové pěšině prošli. A to i přesto, že si uvědomovali rizika, která tím podstupují.

Únava, nejdřív občasné, později časté a vážné zdravotní problémy, nespavost, sny o práci, permanentní nervozita. Někdo dokáže zbrzdit. Mnoho z nás však přidá plyn, protože tím chce krizi překonat. Místo, abychom se snažili o psychickou rovnováhu, zvýšíme pracovní výkon. Výsledkem je trvalá únava a vyčerpanost, cynismus, rozpad vztahů s přáteli, často i s rodinou. Z nejvýkonnějších pracantů se nakonec stanou lidé, kteří do práce chodí s přemáháním, odporem a žaludečním třesem.

A pak přijde trest. Buď v podobě kolapsu, případně infarktu, nebo ve formě výpovědi. Kdo by měl zájem o unavenou, demotivovanou trosku? Stalo se to už tisícům lidí. Protože však jsme nepoučitelní, řadu dalších to teprve čeká.

martin.denemark@economia.cz