Tomáš Sedláček: Když padaly Lehmani aneb Rok bank rocku

Už víme, kdo za to může? Na koho hodíme kamenem? S hledáním příčiny krize je totiž problém, o kterém se skoro vůbec nehovoří. Viníkem prudkého propadu je totiž jev, kterému jedním dechem vděčíme za předchozí silný růst.

Někteří tvrdí, že chybou byla přílišná regulace; jiní, že jí bylo naopak málo, a třetí dodávají, že byla nevyvážená. Pokud se tedy zaselo na krizi nesprávnou regulací, pak to ale také byla právě ona, kdo svět vyšvihl do předešlých výšek. Protože v roce 2008 se v regulacích nic podstatného nezměnilo.

Síla, která nás chvíli táhla nahoru (byť třeba nelegitimně), nás teď táhne dolů. Tažení nahoru ale bylo mnohem silnější než pád. Cynik by řekl, že stala-li se jaká chyba, pak se v konečném součtu vyplatila. Pokud krize skončila včera, je její bilance pozitivní.

Viníků bylo jistě více. Banky špatně půjčovaly, jedinci toho využívali (nebo klidně naopak) a utráceli více, než si mohli dovolit. Stát příliš toleroval a příliš se zadlužoval, ratingové agentury špatně hodnotily. Akciové trhy si myslely, že se zbavily rizika, pojišťovny ve skutečnosti nic velkého pořádně pojištěného neměly.

Posbírejte všechny tyto kapky, a máte tisíce stébel, které nakonec zlomily oslovi záda. Hráz se protrhla a všechny tyto zaokrouhlené hříchy, o kterých se sice vědělo, ale netušili jsme, že se na sebe tak neskutečně poskládají... se na sebe prostě neskutečně poskládaly.

Kdo padá do výšky

Rakouský ekonom-filozof F. A. Hayek kdysi rád psával o spontánním řádu (který vzniká mimoděk a má jakousi vlastní kolektivní inteligenci) a řádu, který vytváříme vědomě (je konstruovaný lidmi, a kodifikován zákony).

Vývoj spontánního řádu je ze své podstaty téměř nepředvídatelný a tudíž také těžko ovlivnitelný (jak chcete ovlivňovat něco, co je silnější než vy?). Záleží tak trošku na nás, kolik toho necháme na spontaneitě a jak moc ji budeme brzdit.

Buď tedy zpomalíme prudkost růstu v dobách dobrých a tím také omezíme hloubku propadů, nebo se smíříme s dobrým i zlým. Čím je systém komplexnější, tím větší dává možnosti k obojím extrémům. Můžeme zpomalit rychlost - s čímž se ztotožňuji - abychom zabránili prudkým propadům, ale pak se musíme rozloučit s prudkým růstem. Jinými slovy, kdo žije na hraně, nesmí se divit, když občas přepadne.

Bylo dobře, že se Lehmani nechali padnout? Disciplinární účinek to nemělo žádný, další banky již byly hromadně vykupovány. Pár miliard dolarů navíc by se v celkové sumě ztratilo. Co by se však stalo, kdyby stát banky hromadně nespasil? Lehli by všechny, nejen Lehmani. A to by teprve začal finanční Armagedon.

Jedinou pojistkou proti průvalu vod bylo přetížení státního dluhu, stát na sebe vzal roli obětního beránka a v některých případech ho to skutečně skoro stálo život (Island raději skoro zbankrotoval sám, než aby nechal padnout banky). Krizím nepředejdeme, jsou příliš spontánní, pokaždé jiné a nepředvídatelné. Ale můžeme na ně být připraveni - ať už přijdou kdykoli odkudkoli - rezervami ve státním rozpočtu.

Hodinky bohatých cyniků

Rok svět obcházela maximální nervozita. Na jeho počátku jsme se báli všichni, burza padala jako za dob velké krize, honosné západní banky se ukázaly slabé jako mouchy. Padaly státy, vyspělé a bohaté, daleké i z našeho regionu. Všichni jsme tenkrát měli stažené zadky, teď jsme tak trošku cynicky vysmátí.

Připomínám, že zdaleka není jisté, že máme vše za sebou. A na cestě bohužel zatím není ani žádné velké ponaučení. O co budeme moudřejší, až se nám něco podobného přihodí za sedm let nebo za generaci?

Zaskočí nás další krize s předluženými rozpočty zděděnými z dob přebohatých?

Tomáš Sedláček
Autor je hlavním makroekonomickým stratégem ČSOB