Martin Tlapa: Stejné otázky, jiné odpovědi

Je to historka, kterou popisuje ve své knize Agenda 21 Michael Hammer. Albert Einstein dal jednou své sekretářce otázky, které měla rozdat studentům skládajícím zkoušku. Sekretářka si otázky přečetla a namítla: "Ale pane profesore, to jsou stejné otázky, jaké jste dával loni. Nebudou na ně studenti už znát odpovědi?"

"Víte, to je v pořádku," odpověděl Einstein. "Otázky jsou stejné, ale odpovědi se liší."

Pokud tento příběh vztáhneme na současnou krizi, mnohé odpovědi ohledně východisek se povážlivě často stáčejí na výčet úkolů, které musí učinit druzí. Nemáme exportní zakázky? Za to může pokles poptávky v Německu a vlastně v celé Unii. Zaveďte euro, zvyšte ochranu trhu, dejte mi dotace.

Ale co když tomu tak úplně není? Poptávka je slabá v řadě dalších zemí, léta růstu konce devadesátých let skončila i tam dávno před krizí, zemím s nižšími náklady se protekcionismem neubráníme a dotace z Unie nebudou věčně. Ve světě obchodu navíc už dávno dodavatelé ztratili své dominantní pozice, šéfové i těch nejmocnějších firem se shodně třesou před zákazníky, kamion dodavatele, který jediný kupuje zboží z rampy mého závodu, přestal dojíždět i tam...

Vyprávěl mi majitel české firmy, jak snížil o třetinu materiálové náklady. Gratuloval jsem mu k růstu produktivity. "Ani náhodou," odpověděl. "Zavedl jsem čipovou evidenci materiálu a přestala se ztrácet třetina zboží." Majitel je však svými zaměstnanci neoblíben. Když odvolal šéfa oddělení, ten druhého dne onemocněl. Dva a půl měsíce. Prý nic neobvyklého.

Majitel zahraniční firmy mi řekl: "Nespoléhejte se na nízké náklady. Váš zaměstnanec stojí méně než ve Francii, ale když spustí stroj, tak si sedne, otevře noviny a pokuřuje. Když stroj skončí, začne hledat přepravku, kam by materiál uložil, a shání někoho, kdo mu přiveze nový materiál. Dalo mi dost práce ho přesvědčit, že to takhle nepůjde. Nebo jiná zkušenost. Mladá, ryze česká firma začínala s exportem ve třech lidech. Dnes má stovku zaměstnanců a vyváží do patnácti zemí. Ovšem když v malém městě s vysokou nezaměstnaností hledá lidi na práci, hospoda burácí smíchy. "Já a každý den pracovat?" Až propiju peníze od státu, udělám pro Jardu tu střechu a budu mít na měsíc pokoj. A pak zajdu k Božce našít těch pár nášivek "Lacoste" na trika pro tržiště. Tam se platí od kusu, hned a na ruku.

I svět obchodu se mění. Konkurence je všude. Co se jednou vyrobí, zítra už umí kdekdo. Obvykle ještě levněji než my. Umíme přemýšlet o tom, jak snížit náklady našim odběratelům? Že cena není prostým součtem nákladů a zisku, nýbrž hodnotou, kterou naší službě či zboží přisoudí v konkurenci kupující? Je vývoz skutečně odbytem toho, co jsme tradičně vyráběli? Jaká je naše klíčová přidaná hodnota? Procesní myšlení jsou dvě slova, která se vynořují jako společný jmenovatel těch úspěšných. A naše jistoty? Jak říká Michael Hammer. "Připravte se na budoucnost, kterou nedokážete předvídat!"

Podniky, které uspějí se svými výrobky na zahraničních trzích, mají vyšší produktivitu práce, rychleji inovují, lépe využívají manažerské metody řízení a vyplácejí vyšší mzdy. Přispívají ke zvyšování bohatství země a vytváření nových pracovních příležitostí.

Rozumný stát by si je měl hýčkat. Za peníze, které odvádějí do státní kasy, by podnikatelům měl poskytovat služby, které usnadní vstup i působení na zahraničních trzích a nezatěžuje je nesmyslnou regulací. Českou podporu obchodu a exportu je třeba znovu důkladně rozhýbat, rozmetat pavučiny klientelismu, světa protislužeb úředníků, kteří udivují svou častou nekompetentností a bohorovností, s níž glosují snažení exportérů z pohodlných křesel svých kanceláří.

Úspěšné modely podpory exportu profitují především z asistence firmám přímo v zahraničí, z cílené prezentace země a oborů a z aktivní práce lidí vysílaných státem ve prospěch podniků. Služby v zahraničí poskytované státem musí být zaměřené na klíčové, prioritní skupiny zemí, ve kterých můžeme dosáhnout ekonomických výsledků a měřitelných efektů. Zastoupení státu mají opodstatnění jen v zemích, kde existují šance toho dosáhnout. Měřitelné efekty musíme vztahovat k firmám, které využily naše služby. Bude nás zajímat hodnocení jejich spokojenosti s tím, jak jim sloužíme, a efekt z času, který máme k dispozici.

Je přitom důležité nezaměňovat cíle a prostředky. Obrazně řečeno, nestačí "otevírat dveře" a organizovat oficiální účasti, smíšené pracovní skupiny a podnikatelské mise. Je třeba se starat o to, kdo za těmi dveřmi je a jaké jsou výsledky jednání, co je příčinou našeho neúspěchu. V oblasti obchodní politiky musíme vytvořit profesionální aparát schopných expertů mezi jednotlivými ministerstvy a zastupitelskými úřady, kteří budou společně prosazovat zájmy Česka v evropských i mezinárodních institucích a zemích, kde máme silné ekonomické zájmy.

Všichni diplomaté v zahraničí musí konečně sloužit podnikatelské sféře a domluvit se na společné strategii a projektech s jejich reprezentacemi. Do velkých projektů v zahraničí musíme vstupovat společně. K tomu musíme chtít, umět porozumět a být kompetentní. A to je pro řadu úředníků obtížnější než se tak nějak domluvit.

Teprve až se shodneme na potřebě změny, máme šanci s naší vizí uspět. A každá silná vize bude mít tendenci se naplňovat. Dítě, kterému klademe na srdce, aby nesahalo na kamna, si na ně spíše sáhne než nikoli. Kluci rozbijí okno při fotbale možná i proto, že před chvílí slyšeli starostlivé rodiče, kteří je nabádali, aby si dali pozor na okna za hřištěm. Nic naplat, hrozba se zakousne do podvědomí a vyskočí, když to nejméně očekáváme. Také proto se vyplatí mít spíše pozitivní vize než negativní.

Na této cestě budeme mít dvě skupiny lidí. První, kteří žijí pozitivní představou překonávání překážek, konce cesty, potěšení z dobrého výkonu, z něčeho přínosného a vděčného. Druhá skupina lidí jsou ti, co pořád straší, pochybují a hledají všemožné překážky. Cesta je delší, než se čekalo, počasí není přívětivé, celé je to vlastně k ničemu. Měli jsme zůstat u toho, co jsme v minulosti dělali, to vždy fungovalo. Mohlo to tak i vydržet.

Vize a vůdcovství jsou spojené nádoby. Jedno nemůže existovat bez druhého, k úspěchu musejí fungovat společně. Překážka je převlečená příležitost, klient rozhoduje, co se neměří, nedá se řídit. A srovnávat se musíme s těmi, kteří jsou před námi.

Autor je náměstek ministra průmyslu a obchodu