V high-tech Izraeli je dokonce Bůh dobře "zasíťovaný". Takže věřící Židé mohou z celého světa posílat své motlitby do jeruzalémské Zdi nářků pomocí sítě Twitter a prostřednictvím stránek The Kotel. "Chtěl jsem něco dělat, co je kreativní a na druhé straně posloužilo lidstvu a hlavně Izraelcům k dobru," vysvětluje pětadvacetiletý student Alon Nirs, který stojí za virtuální Zdí nářků. Její princip je jednoduchý. "Vytisknu modlitby, pak jedu do Jeruzaléma a strčím je tam do trhlin zdi," vysvětluje. Tento pozůstatek druhého biblického chrámu, zničený Římany v roce 70 po Kristem, představuje pro věřící Židy přímou cestu k uchu samotného Boha. Kdo mu chce sdělit více, než 140 znaků, kterou zpráva na Twitteru může obsahovat, může se obrátit na Western Wall Heritage Foundation (Nadace pro dědictví Zdi nářků). Ta již několik let nabízí možnost zaslat modlitby pomocí faxu nebo přes e-mail. Nehledě na tuto konkurenci má Alon Nirs plné ruce práce, obdrží až tisíc zprav denně. "Pomalu se v nich utopím," směje se a rychle dodává: "Neztratím jedinou zprávu. Lidé mi důvěřují a svěřují se s nejniternějšími pocity." Zda modlitby dorazí na konečné místo určení garantovat opravdu nemůže: "Jsme jen zprostředkovatelé." Mladí, inovativní, multikulturní.
Izrael třetího tisíciletí vsází na mladé lidi, nápady a investice. Svět to vycítil a prostředí využívá. "Celkem má u nás výzkumná centra sto deset zahraničních firem," říká Hovav Ref z izraelského Moitalu, tedy Ministerstva průmyslu, obchodu a práce. "Máte-li procesor značky Intel nebo USB nebo používáte-li aplikaci ICQ, pracujete se zařízeními, která byla vyvinuta právě tady v Izraeli," prohlašuje hrdě. Žádný jiný stát světa neinvestuje totiž do civilní vědy a výzkumu jako Izrael. A jen málo jiných zemí nabízí investorům tak lákavé pobídky. "Náš zákon na podporu kapitálových investic umožňuje udělení státních grantů a samozřejmě poskytuje daňové úlevy," vysvětluje Hovav Ref. A je tu ještě jedna podstatná pobídka: Jako země imigrantů je Izrael vůči cizincům stále otevřený.
Dalia Weber, rodačka z Hodonína, ve svaté zemi od roku 1968. "Nemá to nic společného s okupací Československa. Přijela jsem sem krátce předtím," vysvětluje. Za emigrantku se ale v žádném případě nepovažuje. "Jsem Židovka, která se vrátila domů," tvrdí. Rozhodnutí o návratu padlo přitom hned během první návštěvy Izraeli. "Hebrejsky jsem sice neuměla, ale naučila jsem jazyk během půlročního kurzu," vzpomíná Dalia Weber, která dnes pracuje jako turistická průvodkyně. Sama pak přiznává, že za uplynulých 41 let se v Izraeli mnohé změnilo. "Země se postavila na nohy prakticky z ničeho. Ještě před šedesáti lety, kdy byl založen Stát Izrael, spojovala Nazaret a Haifu stará silnice, kterou postavili Němci v druhé polovině devatenáctého století. A teď jsme jedním z nejmodernějších států světa," říká Dalia Weber.
Dříve pocit ohrožení pionýry izraelského státu sjednocoval, i názorově. "Dnes je to jinak, v naší společnosti existuje mnohem více různorodých názorů," říká paní Dalia. Na "svou" první válku se ale ještě dobře pamatuje. "Bylo to hned v roce 1968, jomkippurská válka. Byli jsme zrovna u hranice s Jordánskem a z ničeho nic obrovský výbuch," vypráví. "Na to se nikdy nedá zvyknout. Jen se to holt bere tak nějak, jak to je," říká.
Naštěstí žije v centrální části Izraele se českým manželem a dvěma dcerami, kde je většinou klid. "Jen při první válce v Golfském zálivu nás bombardovali. To jsem měla takový strach, že jsem se šla ukrýt v toaletě."
Procházet se s paní Daliou po staré město Jeruzaléma je jako výlet po různých světech. Z Olivové hory nad Getsemanskými zahradami je dobře patrné Staré město se svými věžemi a sedmi branami. Uprostřed města se prochází poněkud klidnější arménskou čtvrtí až k židovské Zdi nářků, která je tak lehce dosažitelná ze všech koutů světa. Odsud je to jen pár kroků do Křesťanské čtvrti, kde se tyčí Bazilika Svatého nebo Božího hrobu. Tento obrovský kostel stojí na místě, které většina křesťanů uctívá jako Golgotu. Tam byl podle Nového zákona ukřižován Ježíš Kristus a kostel, který spravují různé křesťanské církve je důležitým poutním místem již od 4. století.
Hned za rohem začíná arabská čtvrť se svými úzkými uličkami, bazary, kavárnami a obchodníky. Tam paní Dalia ráda chodí do jedné malé restaurace na oblíbený falafel, humus a na sladkou arabskou kávu. "S majitelem, místním Arabem, jsme kamarádi, a protože vím, že jeho jídlo je kvalitní, beru sem často a ráda turisty," vysvětluje. Jeruzalémští Arabové jsou podle ní hlavně Jeruzalémci. "Mají vůči nám Židům odlišný postoj než Arabové odjinud. A kromě vojenské služby mají stejná práva a povinnosti jako všichni občané Jeruzaléma," říká Dalia Weber a ukazuje na skupinky zahalených arabských žen, která se procházela po novém, moderním nákupním centru hned za hradbami Starého města.
"Nikomu tady nevadí. Ovšem jinde je situace složitější. Pokud mám skupinu turistů, která chce vidět Betlém, musím ji před městem předat arabskému průvodci. Do Betléma jako Židovka nesmím a izraelská vláda nemůže zaručit mou bezpečnosti," upozorňuje Dalia Weber.
V těsných uličkách jeruzalémského Starého města vládne však zdravý pragmatismus pouličních obchodníků. "Válka škodí kšeftu, je to jednoduché. Každý konflikt v této oblasti znamená méně turistů," říká Said, který se v arabské čtvrti snaží lákat zákazníky do svého obchůdku. Vedle levných stříbrných šperků, pestré keramiky a plyšových velbloudů pěstují politika a náboženství milé soužití. Nebo alespoň jejich symboly: palestinské šátky visí hned vedle hromádky jarmulek a Davidovy hvězdy vedle růženců.
Staré město působí jako multikulturní ostrov uprostřed rozbořeného moře blízkovýchodních konfliktů. Je to vlastně příkladem toho, že na místní úrovni obchod dokáže překlenout hluboké bariéry?
To, že "podnikání bude klíčem k usmíření" věří i Sivlan Šalom, izraelský vicepremiér a ministr pro rozvoj Galileje a Negevu. I proto zařídil, aby se v uplynulých měsících zrušilo několik checkpointů mezi Izraelem a autonomními palestinskými oblastmi. To přirozeně svědčí obchodu. Například městu Nábulus, rozkládajícím se zhruba 63 kilometrů severně od Jeruzaléma, tento smířlivý krok Izraele pomohl k novému životu. Samozřejmě by to nebylo možné, pokud by palestinské autority nepřijali tuto výzvu. Ještě před dvěma léty tu vládli ozbrojení milicionáři, kvůli nimž býval Nábulus synonymem chaosu a násilí. Město duchů, jehož obyvatelé si sotva troufali vyjít na ulici. Dnes je to opět pulsující obchodní centrum, jakým býval dříve.
Už před prvními křížovými výpravami byl toto v současnosti druhé největší město na Západním břehu Jordánu známé jako "Malý Damašek", přezdívka, kterou by se možná v budoucnu mohl zase chlubit. Od té doby, co ozbrojení milicionáři zmizeli, jsou ulice zase v rukou obchodníků. A díky izraelskému rozhodnutí zrušit zdlouhavé kontroly na hranicích přijíždějí i návštěvnici z východního Jeruzaléma nebo dalších částí Západního břehu Jordánu. Chodí po uličkách starého města, kupují zeleninu a koření a mlsají knafe, místní specialitu, která nejvíc připomíná velmi sladký tvarohový koláč. Ten se ostatně nedávno mezinárodně proslavil. Na oslavu vzkříšení města jako bašty obchodu, upekli místní knafe 75 metrů dlouhý a 1765 kilogram těžký. Světový rekord měl obyvatelům osladit ekonomický mír.
Ve chvíli, kdy se objevuje jeden zelený výhonek, doutná naopak v Jeruzalémě jiný konflikt. Zatímco se izraelský ministerský předseda Binjamin Netanjahu se Spojeným státům hádá o rozsah staveb dalších židovských osad, ve východní, arabské části města se bouří "ti, kteří se bojí slova Boha", charedim. Jde o příslušníky nejkonzervativnějšího směru ortodoxního židovství a o otázku, starou jako samotný Izrael: Jak židovský má být židovský stát? Teoreticky mnoho charedimů izraelský stát odmítá.
Prakticky si tito ultraortodoxní Židé přejí Izrael, v němž náboženství slouží ve všech otázkách jako směrnice. Od založení Státu Izrael blokují proto vznik Ústavy, argumentují, že jen biblické zákony mají být uvedeny do legislativy. Když se nově zvolený primator Jeruzaléma, Nir Barkat, rozhodl nedávno otevřít veřejné městské parkoviště o svátku šábes, začaly v ultraortodoxní čtvrti MeaŠearim létat kameny a použité pleny na policisty. "Černý blok", jak někteří označují ultraortodoxní Židy kvůli jejich dominantně černému oblečení, viděli prostě v tomto rozhodnutí další krok k sekularizaci Jeruzaléma. Ačkoliv se zmíněné parkoviště nachází mimo ortodoxní čtvrti, kam se charedimové uzavírají proti okolnímu zkaženému světu a kde platí jejich vlastní pravidla na rozdíl od jiných částí města, došlo k vášnivým a násilním protestům. V poslední době nejde jen o ojedinělý případ, na který oficiální místa poměrně tvrdě reagovala a na nějž se soustředilo a pozornost izraelských médií. "Ortodoxní Židé, a je jich celá škála, mají v zásadě tendenci žít ve svém světě. Mají zájem, aby jim jejich svět nikdo něčím nenarušoval," vyjadřuje se k situaci v Jeruzalémě pražský rabín Karol Sidon (viz rozhovor na straně 19) "Tady jde o ráz Jeruzaléma," odůvodňuje protesty Šmuel Feffenheim z ultraortodoxního spolku Eda Ha Charedit. Svůj postoj vyjadřuje pak větou: "Toto město je svaté." Kdo se chce světu charedimů a jejich boji o Jeruzalém vyhnout, může se zařídit podle starého izraelského vtipu: "Co je nejlepší na Jeruzalémě? Dálnice do Tel Avivu."
