"Velcí mrtví se neoplakávají," napsal kdysi francouzský básník Guillame Apollinaire. Platí to i pro Jana Řezáče, nejen dlouholetého, ale i legendárního šéfredaktora nakladatelství Odeon, z dob, kdy zde vycházela celá řada titulů, které myšlenkově pomáhaly formovat česká šedesátá léta. Řezáč minulý týden ve věku 88 let zemřel, pohřeb bude mít v pátek ve strašnickém krematoriu v Praze.

Řezáčovy osobní souboje s totalitní mocí často nepostrádaly určitý komický nádech, už pro jeho neskrývaný obdiv k meziválečné avantgardě, surrealismu, k levicovým, ale nikoli dogmatickým myšlenkám i k dávno zapomenutým anarchistům. Pro svou lásku ke knihám, poezii i citovému místopisu Prahy. Stal se jakousi chodící encyklopedií, jednou z nejdůležitějších postav české kultury druhé poloviny minulého století. A ne náhodou byl za svou činnost před čtyřmi roky oceněn prestižní Magnesií Literou za přínos české literatuře.

Psal někdy víc, někdy nic

S Janem Řezáčem odešel jeden z posledních svědků, kteří se ještě stačili osobně poznat s významnými nakladateli první republiky, včetně odeonského Jana Fromka, a navázat, byť zdaleka ne lehce a přímočaře, na jejich odkaz, styl a svým způsobem i odvahu k projektům, které nezaručovaly finanční úspěch.

Rodák ze Žižkova, který vždy něco psal "někdy víc, někdy nic" pracoval po válce nejprve v nakladatelství Svoboda a od roku 1953 vedl Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, z kterého se stal počátkem šedesátých let Odeon, jemuž Řezáč "vtiskl" i legendární předválečné teigovské logo. Podařilo se mu přes nelibost stalinistů prosadit vydávání památné Světové literatury, stál u zrodu edic jako byly Plamen či Umělecká fotografie. Nabídl spolupráci Josefu Škvoreckému, Janu Zábranovi, Anně Fárové, Lumíru Čivrnému a mnohým dalším.

Na stránkách pověstné "světovky" se psalo o existencialismu, novém románu, surrealismu i absurdním divadle, v edici Plamen vyšly první Zábranovy překlady amerických beatníků a Umělecká fotografie se záhy stala vyhledávanou edicí, která přinášela monografie předních nejen českých, ale i světových fotografů. Osobně jí měl Řezáč nejraději a jak kdysi řekl: "Zakládal jsem ji s ideály nabuzenými Teigem: vydat Eugena Atgeta nebo Man Raye.

Koncem šedesátých let byl i v redakční radě kulturní revue Analogonu, jejíž první a na dlouhá léta jediné číslo vyšlo v červnu 1969. "Bylo to doslova puma hozená do tváře nadcházející normalizaci. A jeden z mnoha konců šedesátých let". A protagonisté normalizace mu vše spočítali: hned v jejích počátcích byl z Odeonu vyhozen a až do roku 1982 pracoval v redakci nakladatelství ČTK-Pressfoto. Po roce 1989 se ještě podílel na založení Společnosti Karla Teigeho, přípravě rozsáhlé výstavy ke stému výročí narození svého nejoblíbenějšího fotografa Josefa Sudka, kterému v roce 1964 "vydal" první monografii určenou pro zahraničí a spolupracoval s edicí Artfoto.

Odskočím si zemřít

Řezáč měl jednu vlastnost, na kterou se dnes narazí jen vzácně: dovolil si nemoderní luxus. Být celý život sám sebou. Prosazovat věci, nad kterými, jak později napsal, "sám žasnu". Ačkoli napsal desítky zasvěcených předmluv či doslovů, řadu textů k uměleckým monografiím, z nichž část vyšla ve dvou svazcích pod názvem Delíria, kterou před pěti lety vydalo nakladatelství Concordia, jeho jedinou knihou de facto byly v šedesátých letech vydané Pasáže, jakási koláž úvah, hesel, citací i provokujících výroků. Prostě jak řekl "trochu drzých textů". Stejně zneklidňujících jako jeho nemnohé básnické texty: "Budu-li říkat smutný/ Dítě v okně mrakodrapu/Záda se setkávají/ A v mléce se konečně rozpouští cukr/ Než se svlékneš/ Odskočím si zemřít".

ZAMILOVANÝ DO KNIH
Zakladatel revue Světová literatura Jan Řezáč v roce 2005, kdy přebíral cenu Magnesia Litera.
FOTO: ČTK