Žiju tam, kde Karel IV.

Jsem takový Ferda mravenec

Jiří Holub
kastelán zámku Hrubý Rohozec

"Starám se o celkovou administrativu, přijímání nových lidí, moc rád sám i provázím. Kontakt s lidmi mám za odměnu za všechno to papírování. Sháním pro zámek peníze, kde se dá, taky ale dělám třeba stěhováka nebo uklízečku. Jsem tu takový Ferda Mravenec, práce všeho druhu," přibližuje svou práci kastelán státního zámku Hrubý Rohozec Jiří Holub.

Na zámku má také svůj soukromý byt. Představujete si honosné komnaty s luxusním starožitným nábytkem? "Ale kdepak. Bydlím v bývalé hraběnčině koupelně. Má sice tři pokojíky, ale žádnou kuchyň ani záchod. Ten je přes chodbu a vařit chodím o jedno patro níž, což je sedmdesát schodů. Starožitný nábytek byste v bytě taky nenašli - u mě vládne IKEA," vyvrací kastelán romantické představy.

Na zámku Hrubý Rohozec, zasazeném v krásné přírodě Českého ráje, měli až do loňska expozici mapující vývoj šlechtického interiéru. Přes zimu se ovšem vnitřek zámu zásadně změnil.

"Měli jsme to štěstí, že si poslední pán na Hrubém Rohozci, hrabě Mikuláš Vladimír Des Fours Walderode, chtěl nechat svůj zámek pojistit. Kvůli pojistce pořídil fotografie interiérů," vypráví Jiří Holub. "Díky fotografiím jsme mohli provést věrnou reinstalaci komnat. Jak to tu dnes vidíte, tak to zde zanechali poslední majitelé po druhé světové válce."

Skoro zázrakem se zachovalo téměř všechno původní vybavení, a tak je známa spousta zajímavých maličkostí, které zámeckému panstvu propůjčují lidskou tvář.

"Tady vidíte činky, se kterými hrabě Vladimír posiloval. Na stole leží desky s účetními doklady hraběnky Gabriely. Nové necky vyšly její domácnost na 165 korun," upozorňuje kastelán na drobnosti ze všedního života obyvatel zámku.

Nová instalace interiéru se občas může změnit i v dobrodružství. "Třeba tenhle stůl jsme teprve nedávno odemkli a objevili jsme v něm originální inkoust ze čtyřicátých let, spoustu písemností a psací potřeby pana hraběte. I když tu stál desítky let a chrastil, nikoho nenapadlo se do něj podívat. A takových věcí je na Hrubém Rohozci spousta," říká kastelán.

Dalším novým objevem je například kulečník, jímž si panstvo krátilo volné chvíle. "Byl zahrabaný v depozitáři, objevili jsme ho teprve před pár týdny. Dokonce jsme zjistili, v kterém zámku jsou tága. Pokusíme se je dostat k nám, aby byl kulečník zase kompletní," plánuje Holub.

A přece se točí

Jiří Olšan
vedoucí správy a údržby zámeckých zahrad v Českém Krumlově

"Stavba je hnusná. Divadlo by mělo být komornější, je tu hostem, ne pánem," říká o slavném otáčivém hledišti Jiří Olšan, hlavní zahradník zámku Český Krumlov. Z rádia opravářů v nádherné barokní zahradě zní hit slovenské kapely Modus, v létě se zde budou střídat Macbeth nebo Don Giovanni.

Diváci uvidí herce s půvabnou Bellarií za zády, jednou z nejcennějších staveb zahradní architektury v Čechách. Křehký rokokový letohrádek, se šatnami pro herce Jihočeského divadla ve svých útrobách, se na oplátku už víc než padesát let dívá na nevzhlednou točnu. Někdo hovoří o zážitcích, jaké bylo možné prožívat v prostředí antických amfiteátrů, jiní o necitlivém narušení autentických prostor zahrady komerční atrakcí.

"Zahrada byla vždy zahradou. Bellarii návštěvník po staletí vnímal jako dominantu zdejší zahrady. A když vystoupal do druhého patra letohrádku, z nadhledu viděl celou její nádheru. Dnes je dominantou točna a zahrada kolem slouží jako kulisy," říká trpce Jiří Olšan. "Divadlo je rychlejší zážitek, který se člověka zmocní a doslova s ním zatočí. Zahrada je subtilnější, její krása je jemnější, je to plachá laň. To je mediálně nesouměřitelné," připouští Olšan a doufá, že jednou bude mít zahrada v očích svých návštěvníků stejnou hodnotu jako divadlo.

Dnešní podobu zámecké zahrady má na svědomí italský architekt a stavitel Antonio de Maggi. Půdorys tvoří už od konce 17. století obdélník o délce víc než 750 a šířce 150 metrů. Téměř jedenáct hektarů zahradní plochy rozdělil do čtyř teras a obehnal vysokou ohradní zdí.

"Byla to intimní zahrada, oddělená od svého okolí zdmi a vysokými stěnami z tvarovaných habrů. Tady si šlechta užívala a venku za zahradou dřeli sedláci na svých políčkách," vysvětluje zahradník. Později zahrada prošla řadou úprav, a tak v ní dnes najdete prvky rokoka, klasicismu nebo romantismu.

Jiří Olšan pracuje na zámku už 25 let. Od teplého místa u rýsovacího prkna (předtím byl projektantem) přešel k hrábím a lopatkám v prostředí památky, která je součástí světového dědictví UNESCO. Ač zahradní architekt, mohl by ze dne na den dělat průvodce, jak poutavě vypráví o historii zámku a zahrad.

Třeba o tom, že nejníže položená zahradní terasa, Štěpnice, sloužila původně jako soukromá zahrada knížecí rodiny. Od roku 1686 byla překlenuta spojovací chodbou, která začíná v západním křídle Horního hradu a ústí u Letní jízdárny. Zámecká společnost se tak dostala do zahrady, aniž musela vyjít ze zámku.

Dnešní návštěvníci musí tuto výjimečnou procházku oželet. Dřevěná konstrukce chodby je choulostivá, takže se sem při prohlídce jen nahlídne. "Ještě v 60. letech se tudy chodilo, ale trámy se pod tíhou tisíců návštěvníků unavily," říká s nadsázkou Jiří Olšan. Úsek se používá pouze výjimečně při akcích v zahradách, jakými jsou Barokní noci.

Barokní noc, věrně provedená velkolepá rekonstrukce slavnosti z 18. století, se tu letos odehraje 25. a 26. června v rámci Festivalu komorní hudby. Vše je ten večer bez elektřiny. Organizátoři používají kopie starých barokních lampiček, hrají se opery z archivu, herci mají dobové líčení a vše korunuje barokní ohňostroj.

Příprava Barokních nocí je pro Jiřího Olšana koníčkem. Všední pracovní den tady v zahradách je méně romantický. Deset zahradníků, mužů i žen, pracuje od šesti do půl třetí, nejvíc teď na jaře. Téměř všechna sadba pro zahrady i dekorační květiny k výzdobě interiérů i nádvoří zámku se pěstuje zde, v zámeckém zahradnictví. "Nejtěžší je to nasázet, to dělají ženy. Pro nás chlapy je největší dřinou stříhání živých plotů. Maká se za horka, stroj vibruje, smrdí a řve a vy tím musíte máchat nad hlavou," přibližuje Olšan.

Stejně jako jeho předchůdci bydlí v zahradě v domě zámeckého zahradníka z 18. století. Dvě děti má na vysoké škole, a tak si částečně přivydělává jako architekt. "Snažím se ale nenavrhovat historické zahrady, když to dělám celý den. Navíc by mi projekty musela schvalovat manželka, jež pracuje v Národním památkovém ústavu. To by bylo trapné," směje se.

Rčení o kovářově kobyle v jeho případě neplatí. Zahrádka u jeho domu sice neohromuje dokonalými propočty a tvary jako zámecká, ale když projdete po trávníku posetém lučními kvítky, otevře se před vámi asi nejhezčí výhled na Český Krumlov. Drobné renesanční a barokní domy se pod vámi choulí v meandru řeky jako nikde jinde na světě. Právě dolů do města chodí Jiří Olšan vždy, když si chce odpočinout. Do hospody s kamarády na pivo.

Podobný pohled si budete moci brzy dopřát také vy. Obnovuje se totiž historická vyhlídková cesta svahem nad Rybářskou ulicí, která by měla být otevřena pro veřejnost už za dva roky.

"Maká se za horka, stroj vibruje, smrdí a řve."

Jiří Olšan
zahradník

Nejhorší jsou mladí Italové

Petr Wagner
průvodce na hradu Karlštejn

"Na Noc na Karlštejně zapomeňte, ženské tu samozřejmě byly," odpovídá na ještě nevyřčenou otázku 24letý průvodce Petr Wagner krátce po začátku prohlídky Karlštejna. Pověst, která se rozšířila díky oblíbenému filmu, prý vznikla kvůli historicky nepřesné kronice Václava Hájka z Libočan. Ženy nesměly jen do malé části hradu, kronikář ale nakládal s fakty poněkud volně a zákaz rozšířil na celý hrad. Později tak inspiroval i autora veselohry Jaroslava Vrchlického.

Snad nejslavnější český hrad nabízí od začátku června rozšířenou prohlídku včetně historicky nejcennějšího prostoru, nádherně zdobené kaple svatého Kříže. Právě ta byla až do roku 1619 nejvíce střeženým místem císařství - za zlatou mříží se tu skrývaly poklady a klenoty ve dvanácti truhlách. Kaple ale budí úžas i dávno poté, co byly poklady odvezeny. Její stěny a strop, zdobené leštěnými jaspisy a ametysty, měly vytvářet iluzi nebeského Jeruzaléma. Unikátní je i soubor deskových obrazů od mistra Theodorika. "Až do sedmdesátých let se tu konaly mše a drahé kameny se ztrácely. Před pár lety mi jeden z návštěvníků říkal, že má nějaký drahokam doma," kroutí Wagner nechápavě hlavou.

V kapli spočívala i rozsáhlá sbírka relikvií, kterou si pořídil Karel IV. Protože byla zasvěcena utrpení Páně, patřily do ní například dřevo a hřebíky z Kristova kříže nebo trny z koruny. Méně známou karlštejnskou relikvií je klíční kost svatého Jiří. "Těch najdeme po celém světě šest," podotýká s úsměvem průvodce.

Na Karlštejně, kde začal provázet před sedmi lety, ho přitahuje hlavně jeho jedinečná historie. "Jiné hrady jsou třeba zajímavější, co se týče dobývání. Nikde jinde se ovšem nepsala historie tak, jako právě tady. Karlštejn má svého genia loci, a když se náhle vyloupne dole ve vesnici, pocítíte moment překvapení," líčí průvodce, proč právě zde po studiích zakotvil.

Přispěl k tomu i fakt, že na hrad míří také spousta cizinců a Wagner může provázet i v angličtině. Právě Angličany a Američany označuje za nejvděčnější hosty, zatímco Francouzi a Češi za své peníze často očekávají nadstandardní služby - třeba ukázat místa, jež nejsou součástí dané prohlídkové trasy.

"Vůbec nejhorší je italská školní mládež, na paty jí pak šlapou mladí Chorvaté a Srbové," popisuje průvodce typy návštěvníků. V průběhu let se prý mění i složení Čechů: zatímco dříve hrad navštěvovali lidé se skutečným zájmem o historii, nyní podle něho jezdí více takzvaných "odškrtávačů". Během prohlídky jim prý třeba zazvoní telefon a oni bez váhání ohlásí, že jsou na Konopišti. Každou turistickou skupinu se Wagner snaží už u vchodu odhadnout a tomu přizpůsobit výklad.

Jeho oblíbeným tématem je poslední rekonstrukce hradu na konci 19. století. "Lidi si většinou neuvědomují, jak moc byl hrad přetvořený. Předtím byl mnohem více strohý, to ale také mělo své kouzlo," vypráví Wagner s tím, že rekonstrukce Josefa Mockera se zas tak moc nepovedla. Změnu původní, jednoduché gotické pevnosti na dnešní pohádkový hrad ale nijak neodsuzuje, protože prý památku zachránila. Rekonstrukce je vděčné téma rovněž pro návštěvníky - mohou si lépe představit, jak Karlštejn původně vypadal.

Ve vrcholné sezoně, kdy se k hradu sjíždějí autobusy turistů, stihne průvodce i šest nebo sedm prohlídek denně. "Mám pocit, že mám stále méně času, je potřeba se soustředit na to nejdůležitější," uzavírá Wagner. První místnost musí opustit po deseti minutách, druhou pak už po pěti. Na dlouhé vyprávění není čas, návštěvníci čekají.

"Dnes na hrad jezdí stále více odškrtávačů."

Petr Wagner
průvodce

Vcítit se do myšlení génia

Tomáš Rafl
restaurátor soch ze zámku v Liběchově

"Sochy mi pomohly, naučily mě cítit objem a víc chápat figury v prostoru," říká 62letý akademický malíř a restaurátor Tomáš Rafl. Právě jím vedený tým se ujal restaurování souboru šesti soch Matyáše Bernarda Brauna na zámku v Liběchově u Mělníka. Malíř, který se k sochám dostal až díky své manželce, se restaurování věnuje od roku 1973. Sochy antických bohů umístěné v zahradě i na zámecké střeše se ještě před několika lety rozpadaly před očima.

Pískovcové sochy bohů Dia, Apollona, Merkura a Herakla, z nichž každá váží mezi pěti až deseti metráky, musel Raflův tým hned po převozu do jeho ateliéru hloubkově zpevnit. To se provádí pomocí organokřemičitanů - tekutiny, z níž krystalizuje umělý křemík, jenž posílí porušené spoje uvnitř pískovce. Na každou sochu spotřebovali 60 až 70 litrů tekutiny. V další etapě restaurátoři slepovali praskliny a pevnost soch posílili antikorovými čepy. Jen tyto první dvě etapy prací trvaly zhruba dva roky.

Používat pískovec z původního lomu už většinou není možné. "Restaurátor si musí vybírat z otevřených lomů. Ty původní jsou už třeba zavřené nebo by se musely odtěžit, což by stálo čas i peníze," vysvětluje Rafl. Vyvrací také mýtus o tom, že sochy jsou věčné - kámen je jako dřevo, stahuje se a roztahuje tepelným namáháním materiálu, obsahem vlhkosti nebo bakterií.

"Podívejte se, tady jsou vidět i minulé rekonstrukce z 19. století," ukazuje restaurátor na jedné ze soch, dočasně umístěných v jeho ateliéru. Zpevněním se sice sochy zachránily, restaurátorský tým má však před sebou ještě třetí část: sejmutí formy a vytvoření odlitku, z nějž se odsekají minulé rekonstrukce, až zbude jen čistý Braun. Podle něj se pak vytvoří kopie původní sochy, která by se měla vrátit do Liběchova.

"Restaurované sochy by už venkovní prostředí nesnesly, půjdou do muzea," vysvětluje šéf týmu. Z jedné poškozené sochy tak během několika let práce vzejdou tři - samotný originál, odlitek a kopie v přírodním kameni. V zahradě liběchovského zámku, pro nějž hledají současní majitelé kupce na internetu, jsou nyní k vidění pouze originál sochy Herkula a kopie Persea.

Restaurátor v sobě musí podle Rafla objevit hned několik tváří - chvíli je chemikem, chvíli řemeslníkem, chvíli umělcem. Zanedbatelná není ani administrativa spjatá s vytvářením projektů, na něž někdy přispívají Evropská unie nebo různé nadace. Všichni samozřejmě požadují přesnou dokumentaci a popis, na co šlo kolik peněz. "Kvůli rekonstrukcím soch jezdíme i po krajině a snímáme detaily na jednotlivých Braunových sochách, třeba na Kuksu," popisuje Rafl pestrost své profese.

Při pohledu na Apollona, nejcelistvější ze čtyř restaurovaných soch, se zamýšlí nad tím, zda je jeho práce víc odborná, nebo umělecká. "V poslední době panuje k rekonstrukcím soch velmi silný odpor. Když jsme například dělali rekonstrukci sochy svatého Jana Nepomuckého, památkáři nechtěli, abychom mu dali do ruky křížek," diví se restaurátor. Socha totiž měla dále sloužit věřícím jako symbol. "Je jasné, že torza antických soch jsou brána jako umělecká díla i bez rekonstrukcí, takhle bychom ale změnili živou sochu se symbolikou na pouhý muzeální objekt."

Při vytváření kopie sochy se musí restaurátor vcítit do myšlení toho kterého sochaře: "Někdy mám pocit, že se na sebe s Braunem díváme. Nejsložitější je plně respektovat původního autora, ale zároveň sám tvořit."

"Někdy mám pocit, že se na sebe s Braunem díváme."

Tomáš Rafl
restaurátor

Kupujeme půl kilometru záclon

Andrea Kolowrat
majitelka zámku v Rychnově nad Kněžnou

Když dostali Kolowratové větve Krakowských Libštejnských v roce 1992 v restituci zpět zámek Rychnov nad Kněžnou, pracovala Andrea Kolowrat jako lékařka ve Vídni. Své povolání ale opustila a společně s manželem odjeli do Čech, kde má jeho rod kořeny sahající do 14. století. Zatímco Jan Egon Kolowrat, jehož otec byl za komunismu vězněn a později emigroval s rodinou do Rakouska, dnes spravuje navrácené rybníky a lesy, jeho žena se stará o rychnovský zámek.

"Své bývalé povolání jsem měla moc ráda, ale tchán čekal na navrácení majetku celý život a ani můj manžel by se ho byl nevzdal. Po tchánově smrti v roce 1999 nám nezbývalo nic jiného než se přestěhovat. Navíc jsme chtěli rodinu, takže bych svou práci musela na čas stejně nechat. Naše děti už vyrůstají tady," přibližuje Andrea Kolowrat roztomilou češtinou deset let staré události.

Protože tamní zámek sloužil za komunismu jako obrazárna, zachoval se na rozdíl od letního sídla Kolowratů v Černíkovicích v poměrně dobrém stavu. Vybavení ovšem z větší části chybělo. Něco málo z mobiliáře se podařilo podle záznamů dohledat, ale ne vždy získat zpět. Stát totiž za komunismu prodal řadu položek do zahraničí neznámo kam. "To dnes je nakládání se starožitnostmi daleko přísnější. Vše má své inventární číslo a může se rozprodávat pouze v rámci České republiky," vysvětluje zámecká paní, když ukazuje štítek na rubu Škrétova obrazu znázorňujícího svatého Václava.

"Připadá mi trochu jako francouzský revolucionář, ale to nesmím říkat, pan profesor Vlnas mi za to už jednou vynadal," říká provinile hraběnka s pohledem upřeným na jednu ze dvou mistrových maleb, které jsou vedle děl barokních malířů Jordaense, Pachera nebo Hinze majetkem zámku.

Kromě obrazů se částečně dochovaly také porcelán, sklo a velké množství knih včetně vzácných, ručně psaných děl. Dohromady asi 12 500 svazků. "Moc ráda se probírám starými knihami, nacházím tam zajímavé věci a často se u toho i pobavím. Třeba když objevím výtisk Vergilia z 18. století a v něm při okrajích dětské malůvky. Děti se asi při vyučování moc nebavily, to se za ta staletí příliš nezměnilo," říká s úsměvem hraběnka, která v uplynulých dvou letech pracovala na zámku jako správkyně i kastelánka. Najít někoho na tuto pozici bylo totiž velice obtížné. Nakonec se to ale podařilo a úkoly kastelána převezme během dvou týdnů paní Zdena Dokoupilová.

Zatímco problém s personálním obsazením se podařilo vyřešit, zámek se i nadále potýká s nedostatkem financí. Náklady na provoz pokrývají z větší části výnosy z pozemků. Něco se vybere i na vstupném, ale návštěvnost zámku se pohybuje pouze v řádu tisíců příchozích ročně, Rychnov přece jenom leží mimo hlavní turistické trasy.

Zámek proto nechává Andrea Kolowrat renovovat postupně. Opravu by uvítal například kostel Nejsvětější Trojice, jemuž vtiskl výrazný barokní ráz - stejně jako budově zámku - stavitel Jan Blažej Santini-Aichel. "Interiér kostela prošel rekonstrukcí, ale na opravu fasády nezbývají peníze. Na zámku jde všechno do milionových částek. Vždycky když zafouká vítr, trnu, co se zase rozbije a bude potřeba opravit," posteskne si hraběnka.

Aby toho z inventáře zámku zachránila co nejvíc, vymýšlí i různá úsporná řešení. Po dohodě s restaurátorskou školou v Litomyšli, a především díky vstřícnosti tamního pedagoga Radomíra Slovika, jak zdůrazňuje, se například podařilo očistit 2500 knih. "Svazky byly hodně zaprášené, na jejich obnově pracovalo šest lidí celý týden. Obdivuji je, protože každou knihu museli přejet speciálním vysavačem, a ještě ji stránku po stránce očistit houbičkou. Ty jsem jim i s pracovními rukavicemi několikrát prala a měla jich pořád plnou kuchyň. Za to, co studenti dokázali, jsem hrozně vděčná, stále ovšem zbývá ještě asi deset tisíc neočištěných svazků," upozorňuje Andrea Kolowrat.

Zrestaurovat potřebuje podle ní i řada maleb. "Některé obrazy jsou jako pacienti v posledním tažení. Jenomže nejde všechno najednou. Letos třeba kupujeme půl kilometru záclon. Je to nutné, aby sluneční paprsky nepoškozovaly další obrazy."

Ačkoliv údržba zámku není vůbec jednoduchá, zpátky do Vídně se rodina Kolowrat Krakowských nechystá. "Návrat nepřichází v úvahu, manžel bere správu majetku jako svoji povinnost, a pak, naše děti už jsou doma tady. Sním ale o tom, že se jednou podaří zrekonstruovat černíkovické letní sídlo. Zatím bydlíme na zámku ve třech místnostech a nemáme mnoho soukromí, často k nám do bytu totiž zabloudí návštěvníci," dodává Andrea Kolowrat. Vzápětí pookřeje, když začne vyprávět o letošní nově připravované expozici: "Jeden z pokojů jsme zařídili jako dámský budoár. Budou v něm vystaveny vějíře z našeho depozitáře, všechno jsou to překrásné kousky."

Až se na ně letos pojedete do rychnovského zámku podívat, možná si všimnete, že v sálech chybějí provazy, za něž obvykle návštěvníci nesmějí vkročit. "Kromě jídelny jsem je dala všechny pryč, aby se lidé mohli dívat na obrazy zblízka. Jedině tak totiž ocení jejich hloubku a mistrovství malíře," říká Andrea Kolowrat, toho času paní na rychnovském zámku.

Andrea Kolowrat
majitelka zámku

Foto Filip Jandourek, Martin Svozílek, David Havrlant: Na prohlídce Jiří Holub kromě práce kastelána na Hrubém Rohozci i rád provází. U fontány Zde si užívala šlechta, venku za zahradou dřeli sedláci. Zkušenost Jiří Olšan pracuje v zahradě zámku Český Krumlov už 25 let. Město Když si Jiří Olšan má po práci kávu na své zahradě, spatří toto. Sporná točna „Divadlo by mělo být komornější. Je tu hostem, ne pánem,“ myslí si zahradník Jiří Olšan. Na nádvoří "Češi za své peníze často čekají nadstandardní služby." (P. Wagner) Kaple svatého kříže Zde ukrýval Karel IV. rozsáhlou sbírku relikvií z celé Evropy. Další, prosím Za den stihne průvodce třeba i šest prohlídek. Škola mistra Jemné a realistické ztvárnění tváře ukazuje Braunovo mistrovství. Pro trpělivé Restaurování jedné sochy může trvat i několik let. Torzo Pro vytvoření kopií bude třeba hlavu rekonstruovat. V knihovně Mezi svazky nachází Andrea Kolowrat ručně psané skvosty. Expozice Část mobiliáře se podařilo dohledat, něco z toho i získat pro Rychnov zpátky. Málo soukromí Bydlení ve třech místnostech na zámku snad Kolowratové jednou vymění za letní černíkovické sídlo. Bez provazů "Dala jsem je pryč, aby si mohl naše obrazy prohlédnout každý zblízka," říká hraběnka.