Odešla jsem z práce se zlomeným srdcem

Nedávno jsem si uvědomila, jak moc se zaměstnanecký poměr podobá milostnému vztahu. Objevíte místo svých snů, jdete párkrát na "rande" a pak upadnete do extáze, když vám řeknou, že oni vás chtějí taky. Několik prvních měsíců je naplněných nadšením. Pak si ale začnete uvědomovat, že přece jen všechno nejde, jak by mělo a že nezáleží na tom, jak moc dáváte, zpátky nedostáváte nic. Teď se dá říct, že procházím rozvodem po ničivém vztahu. Děsím se své další práce, bojím se, že si znovu projdu bezesnými nocemi, budu zklamaná, a z mé sebedůvěry zbývají střepy. Nejsem vůbec připravená na další zaměstnání, ale nemám moc na výběr. Jak se přes to přenést?

Zklamaná, 25 let

Vy a já představujeme přesné opaky v tom, jak různé mohou vztahy se zaměstnavateli být. Vy za sebou máte spoustu hledání, já jsem zapustila kořeny ve vyrovnaném "manželství", které trvá už 25 let. Jistým způsobem se obdivuji vaší touze najít pro sebe to správné a že vkládáte do tohohle hledání celé své srdce. Hledáte "toho pravého". Mně vždycky stačilo najít něco, co mi sedne v danou chvíli.

Střídání zaměstnání je obecně dobrá věc, zvlášť když je vám 25. Získáte tak různorodé zkušenosti a zjistíte, co vám vyhovuje a co ne. Pro vás osobně to ale nebylo dobré ani náhodou, přineslo vám to spoustu špatných zkušeností a pošramotilo sebevědomí. Problém totiž je, že nejste klasický hledač. Lidé, kteří často mění zaměstnání, to dělají z nudy nebo proto, že mají pocit, že sousedův dvorek je lepší. Takoví lidé se bojí toho, že by měli přijmout skutečnou odpovědnost. U vás je to jinak, vy jste nevyléčitelná romantička, toužící se svému zaměstnavateli zavázat, ale jedině když najdete to pravé štěstí. Najít takové místo je však mnohdy těžší než najít štěstí v manželství. A tak se stále opakovaná zklamání zdají být nevyhnutelná.

Říkáte, že stále dáváte, ale zpátky nedostanete nic. Co vlastně čekáte? Peníze? Zajímavou práci? Skvělý kolektiv? Uznání? Hádám, že první tři problémy nejsou. Pokud se po ukončení každého zaměstnání cítíte pod psa, pak je to nejspíš proto, že jste nedostala uznání. Jinými slovy, vaše firma vás nemiluje tak jako vy ji. To je však naprosto normální. Společnosti nemilují. Ony vás platí.

Nepřipadáte si připravená na další zaměstnání. Mně se ale zdá, že je to přesně naopak - teď jste v ideálním rozpoložení. Jakýkoli další vztah bude pro vás odraz ode dna. Máte šanci pojmout hledání práce jako novou radost. Slevte ze snahy najít si ideální zaměstnání a spokojte se s něčím, co vám sedne alespoň načas. Pokud to zrovna v tom dalším nevyjde, žádné strachy, trh s pracovními příležitostmi není tak neúprosný jako tikající biologické hodiny. Skoro jistě budete pracovat dalších čtyřicet či padesát let.

Lucy Kellaway
poradkyně Financial Times