Žhavým uhlím bosou nohou

Chůze po žhavém uhlí se dříve zásadně pojila s náboženskými obřady. Hlavně v hinduistických oblastech Indie a Malajsie. Dnes se po žhavém uhlí procházejí studenti na táborech nebo je oblíbeným zakončením teambuildingových kurzů. Chůze po žhavém uhlí neboli firewalking se tak stala dokonalou ukázkou fenoménu, který postupem času ztratil punc záhadnosti a tajemnosti. Může za to samozřejmě masovost. Vždyť v Česku se už po žhavém uhlí prošly podle některých odhadů desítky tisíc lidí. Jak může být něco tak hromadného i nadále záhadným?

Přitom ještě před několika lety si nad chůzí po žhavém uhlí vědci lámali hlavu. Podle některých z nich se člověk při chůzi nespálí díky Leidenfrostovu jevu. Při něm by měla pára z kapiček potu na chodidlech působit jako ochrana. Jiní hledají tajemství v sugesci. Lidé, kteří se na žhavé uhlí vydají, jsou většinou svým instruktorem nabuzeni a namotivováni k překonání strachu natolik, že bolest skutečně necítí.

Dnes se většina vědců přiklání k postoji skeptiků, kteří tvrdí, že chození po žhavém uhlí je možné proto, že dřevěné uhlíky jsou ve skutečnosti špatnými vodiči tepla, zatímco lidská chodidla mají naopak vysokou tepelnou kapacitu. Co to znamená? Že uhlíky na povrchu nepálí tolik, jak při pohledu na ně předpokládáme, a lidské chodidlo toto množství tepla díky silné zrohovatělé vrstvě pokožky vydrží, aniž by došlo k popálení.

Ať už je to jakkoliv, pravdou je, že vkročit poprvé na žhnoucí uhlíkový koberec vyžaduje pěknou dávku odvahy k překonání strachu z bolesti. Možná že nakonec právě psychická síla vítězství nad strachem dokáže lidské tělo nabudit natolik, že překoná uhlíky bez následků. A jestli přitom zapůsobí i Leidenfrostův jev, nebo se nepopálíme díky slabé tepelné vodivosti uhlíků, je už vlastně podružné.

Více informací najdete v knížce Fleissig J.: Zázraky a podvody. Bohemia, Praha 1995