Ladislav Tajovský: Tak si jděte, nikdo vás nedrží

Máme za sebou první ráznější odborářskou demonstraci odporu proti vládní hospodářské politice. Bez ohledu na její průběh a očekávané (doufejme žádné) výsledky přinesla hned několik podnětů k širším úvahám.

Hned zkraje je přitom třeba zmínit, že adjektivum "odborářská" zde není úplně na místě, respektive jeho použití ne zcela vystihuje podstatu toho, kdo a zač protestoval. Někteří ekonomové dělí společnost na dvě základní skupiny - ty, kteří daně platí, a ty, kteří jsou z nich placeni. Jde o silné zjednodušení, které však nepostrádá jasnou logiku a "sleduje stopu peněz", vypomůžeme-li si citací z jednoho klasického filmu.

Proti všem

Není třeba dlouze vysvětlovat, že se nyní bouří ti, jejichž příjmy pocházejí z daní v nejširším slova smyslu. Ne že by oni sami daně neplatili, ale v zásadě je platí sami sobě. Stávka v takovém případě (a klidně jí můžeme říkat demonstrace, manifestace) ve svých důsledcích vlastně není protestem proti zaměstnavateli a jeho krokům, ale směřuje proti zbytku - většině - společnosti. Byť je samozřejmě prezentována jako snaha udržet kvalitu, dostupnost a šíři veřejných služeb. Bylo by nebetyčným amatérismem, kdyby to, oč jim jde, demonstrující říkali přímo a bez obalu.

Stávka státních (nebo lépe řečeno státem placených) zaměstnanců totiž není standardní stávkou - v některých zemích byla či je taková aktivita dokonce zákonně zakázána. Objem práce poptávané po těchto profesích (tedy počet zaměstnanců ve státním sektoru), stejně jako výše mezd, totiž není výsledkem působení tržních, neosobních sil, ale patří k výsostně politickým rozhodnutím. Státní zaměstnanci jsou voliči a ve svém souhrnu tvoří velmi vlivnou masu těch, kteří spolurozhodují, kdo bude stát v čele jejich "firmy", jaký budou mít plat či jiné výhody.

Vztah je přirozeně oboustranný a vede k vytváření vzájemně výhodných vazeb, jejichž výsledkem je bobtnající a zoufale neefektivní veřejný sektor s minimální motivací k jakékoliv změně. Stávka státních zaměstnanců tak de facto naprosto postrádá morální legitimitu. Drsně řečeno by jedinou odpovědí na hrozby budoucím nedostatkem policistů, hasičů a dalších potřebných profesí mělo být: "Tak si jděte, nikdo vás nedrží". Autor textu se klidně vsadí, co se (ne)stane, příkladů z nedávné historie je dost a dost.

ROH blahé paměti

Druhou linií uvažování by mohla být ta výše zpochybněná "odborářská". Odbory sehrály v době svého vzniku bezpochyby důležitou funkci v kultivaci pracovního prostředí. Pomáhaly též vyrovnávat to, čemu ekonomové říkají informační asymetrie mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, když výrazně zlepšily vyjednávací pozici prvně jmenovaných.

Již v první polovině minulého století se však odbory stále častěji dostávaly nad rámec svých legitimních požadavků - a jejich aktivita se přesunula do politické sféry. Odborově organizovaní tak stále častěji vystupovali jménem všech zaměstnanců a své vlastní skupinové zájmy maskovali celospolečenským blahem. V některých zemích se časem vyvinula praxe povinného členství v podnikových odborech a jejich vliv dosáhl takového stupně, že soukromé firmy z obav před rozkladem pracovní morálky odmítaly najímat odborově neorganizované zájemce o práci. Vše došlo až k propojení odborových centrál s podsvětím a organizovaným zločinem.

Zcela absurdní roli hrály odbory v totalitních režimech, kdy se ve své zglajchšaltované podobě a s prakticky povinným členstvím staly jedním z nejdůležitějších nástrojů vládní moci. Dnes se nacházíme v odlišné situaci, počet členů odborů je řádově nižší, než tomu bylo za doby ROH blahé paměti. Ale! Víme všichni, že to, čemu v české realitě říkáme "tripartita", má ve své dnešní podobě kořeny v Německu 30. let, kdy nacisté používali institucionalizované partnerství vlády, firem a jednotných odborů k legitimizaci svého vlivu na soukromý sektor?

Tradice hodná zavržení

Odbory se zasazují za práva těch, kteří jsou jejich členy a platí příspěvky. To je zřejmé a nemělo by být sporu, že taková organizace má v demokratické společnosti právo na existenci. V žádném případě by si však neměly osobovat právo vystupovat jménem všech zaměstnanců a z této pozice vyjednávat s volenými politickými reprezentanty.

Legitimita odborů u nás paradoxně stojí na nepřetržité kontinuitě jejich vlivu coby účinného nástroje totalitní propagandy - od roku 1939 zde působily protektorátní či komunistické odbory a staly se institucí, jejíž existenci a vliv považujeme za přirozenou součást ekonomicko-sociální sféry.

Vliv odborů na rozhodování o hospodářské politice - tento týden například v podobě masové demonstrace - je tak dán vlastně tradicí, od níž bychom se měli už konečně odtrhnout. Jde o zájmovou skupinu bez legitimity vzešlé z všeobecných voleb, jejíž zájmy tudíž vůbec nemusí korespondovat s tím, co zvyšuje blahobyt celé společnosti.

Je určitě dobře, že odbory existují. A je ještě lépe, že odborářů je tak málo.

Ladislav Tajovský
Autor přednáší na VŠE a CEVRO Institutu

Tak začínala tripartita

Partnerství vlády, firem a odborů má své kořeny v německu 30. let (Sraz odborové mládeže, Norimberk 10.8. 1929.)

foto: čtk