Herta Müller

Než se rok s rokem sešel, nejnovější román loňské nositelky Nobelovy ceny Herty Müllerové byl přeložen do češtiny. Rozhoupaný dech (2009) je tak letos již druhou knihou od této německy píšící autorky, jež vychází v češtině.

Předcházející Cestovní pas potvrdil, že pro Hertu Müllerovou (1953) je určující prostor, odkud vyšla, tedy německá komunita v Rumunsku, a odkud musela následně odejít - nejen proto, aby se "vrátila" do Německa, ale také proto, aby mohla žít bez policejní šikany a vydávat své knihy. Rozhoupaný dech se nicméně také rumunského prostoru drží - i když v něm román pouze začíná a končí.

Kostlivec ve skříni

Hlavní hrdina a vypravěč Rozhoupaného dechu Leo Auberg je totiž rumunským Němcem, a proto je společně s dalšími na konci války poslán do Sovětského svazu, kde pět let živoří v lágru a dře za řídkou polévku. To, proč autorku toto téma zajímá, je nabíledni a lze to vyčíst z jejího životopisu - podobný osud totiž postihl i její matku.

Navíc Herta Müllerová původně román psala s básníkem Oskarem Pastiorem (1927-2006), který vycházel z vlastních zážitků. Vzpomínal na dospívání homosexuálního mladíka, jenž byl rád, že opouští stísňující prostředí rodného města a rodiny. Ale pak přišla léta hladu, špíny, zimy a ponižování.

Krátce před českým vydáním románu se navíc v německých novinách objevily zprávy, že Oskar Pastior po návratu ze Sovětského svazu a před svým odchodem do Německa spolupracoval či spíše byl přinucen spolupracovat s rumunskou tajnou policií - přinutit člověka, který měl za sebou pět let života v lágru, a navíc byl homosexuál, bylo asi snadné. Rozhoupaný dech a Oskar Pastior je tak dalším příkladem středoevropského "kostlivce ve skříni" - známé jsou případy Güntera Grasse, Pétera Esterházyho či Milana Kundery.

Musím být bezohledný

Rozhoupaný dech připomíná, že Herta Müllerová je lyrickou prozaičkou. A nejdříve se také zdá,

že na menší ploše Cestovního pasu její přístup fungoval lépe. Nová próza totiž nepřináší žádnou dramatičnost, navíc o lágrech už jsme četli řadu - a ještě daleko hrůznějších - románů. Příběh Lea Auberga ale potvrzuje, že román je třeba vnímat jako celek - a také že absence dramatičnosti je daleko spíše způsobena snahou navodit u čtenáře pocit odevzdanosti hlavního hrdiny.

Román plyne v krátkých kapitolách, které se často zabývají určitým aspektem života v lágru. Autorka se tímto způsobem snaží ukázat, jak je v takových podmínkách lidský život nejen nicotný a rozbitý na řadu podstatných detailů, ale také to, jak propadá naprostému zvěcnění. Maličkosti vedou ke smrti, či udržují při životě. A vězni jsou něčím, na čem nezáleží, zároveň jsou však záměrně přiváděni do stavu, kdy se z nich stávají zvířata.

Stejně jako se Leo pletl v tom, že odjezd od rodiny bude výhrou, mýlil se i v tom, že návrat domů bude koncem trápení. Doma je totiž cizincem, který kazí rodinnou pohodu. Manželství je pro něj tak cestou, jak se ze svíravého rodinného dusna vymanit, potažmo jak se dostat do Bukurešti, kde se opět bude moci scházet s jinými muži. A cesta za tetou do Rakouska je pak zas jen útěkem do normálního světa...

Rozhoupaný dech lze číst jako zprávu o světě, kde je citlivý člověk donucen chovat se bezohledně a zištně, protože chce žít a přežít. A i když asi nebude pro každého snadné Rozhoupaný dech číst - a tak nechat Hertu Müllerovou, aby v člověku "štosovala" všechnu tu hrůzu - je to proces, který má smysl podstoupit. Rozhoupaný dech je totiž románem, po jehož dočtení je člověk jiný než předtím, tedy románem působivým.

Herta Müllerová

Rozhoupaný dech

(Přeložila Radka Denemarková)

Mladá fronta, Praha 2010, 296 stran, 299 korun

NOBELOVA CENA

Herta Müllerová získala vloni poměrně překvapivě Nobelovu cenu za literaturu. Čím více knih však čtenář má možnost poznat, tím méně překvapivé se udělení tohoto ocenění německé autorce pocházející z Rumunska