Nedávno jsem se zúčastnil manažerského školení na rozvoj osobnosti a manažerských dovedností. Vytvořili jsme skupinky a prvním úkolem bylo se představit. Každý z nás se snažil říci, co dělá, jakou funkci zastává, jaké má koníčky, co rodina. Asi třetí v pořadí byl manažer, který se uvedl slovy: "Jsem workoholik a vůbec se za to nestydím." A skutečně nežertoval, jeho úvod byl jenom o práci, veleúspěšné kariéře, časném ranním vstávání, práci, nočním příchodu domů a zase práci.
Jedinci, kteří dokázali nějakým šestým smyslem pochopit své poslání a jít za ním, mě do určité míry fascinují. Napadá mě v této souvislosti Marcel Proust, autor Hledání ztraceného času. Ačkoli byl smrtelně nemocný, cítil takovou potřebu román napsat a dokončit, že se uzavřel do samoty svého pokoje. S nadlidským nasazením psal a vzhledem k jeho zdravotnímu stavu ho jeho práce doslova zabíjela. Román psal nepřetržitě patnáct let, přičemž z pokoje téměř vycházel. Zemřel několik dní poté, co své dílo dokončil.
Možná je motorem workoholiků pocit, že se bez nich nic neobejde. Že mají vyšší poslání a po jejich práci zůstane něco věčného. Ale workoholismus je spíš vášeň než poslání.
Jedna z mistrovských částí Proustova románu Swannova láska popisuje do nejmenších psychologických detailů průběh vztahu mezi aristokratem Swannem a pochybnou dívkou Odettou. Přesnost psychologických postřehů a popisů je úchvatná a o to více fascinující, že Proust nikdy žádnou ženu nepoznal a kromě jeho maminky ho žádná neoslovila. Každopádně dílo ukazuje, jak se chová člověk, který zcela propadne nekontrolované vášni. Swann nakonec procitl a v závěrečné myšlence vykřikuje: "Když si pomyslím, kolik let svého života jsem promarnil a že jsem chtěl zemřít, že mou největší láskou byla žena, která se mi nelíbila, která nebyla můj typ!"
Všichni z nás jistě chtějí něčeho dosáhnout, nechat za sebou nějakou stopu. Ale určitě ne za cenu toho, že až procitnu někdy na konci své kariéry, tak si řeknu, že jsem obětoval vše, zdraví či plný život, pro chiméru úspěchu. Proto nepodceňujte to, čemu se říká "work-life balance", nebo chcete-li, správné rozložení pracovního nasazení a aktivit mimo práci. Život není jenom o práci, ale celkově o rozvíjení osobnosti skrze přátele, rodinu, sport či koníčky.
Máte-li rodinu, přátele nebo třeba záliby, na které se po práci těšíte, jste i v práci mnohem efektivnější než váš kolega, který zná jen práci a je mu jedno, jak dlouho bude nad zadaným úkolem či projektem sedět. Pro mě má můj čas v práci nejen hodnotu peněz, které za něj dostávám, ale zároveň času, který v té době nemůžu trávit s rodinou. Věřím, že se správným přístupem k životu budete nejenom úspěšní jako manažeři, ale že ostatní ocení i vaši osobnost, její šířku i hloubku.
Jiří Moser
vedoucí partner PWC ČR
