Za kopcem už lidé vítali Rusy, když Němci zapalovali náš dům

Narodila jsem se na Vařákových pasekách, loukách nad valašskou dědinou Pozděchov. Bylo nás deset dětí, já nejmladší. Když k nám domů přišli 4. října 1944 první partyzáni, bylo mi osm roků. Do té doby jsme žili klidným životem pasekářů, válka se nás moc nedotýkala. Od té doby, co přišli partyzáni, to bylo jiné. Skoro jsme nechodili dolů do dědiny, partyzáni to neviděli rádi. Báli se, že bychom je vyzradili. My děti jsme proto přestaly chodit do školy, a tak jsme všichni propadli. Co jiného s námi, když jsme půl roku nebyli ve škole.

První partyzáni, kteří přišli, byli Rusové, prosili, jestli se u nás můžou ohřát. Maminka, když viděla, jak vypadají, tak nahřála vodu a i prádlo jim vyprala. A potom přišli další a další a za chvíli jich byla plná chalupa.

Přes den chodili partyzáni na nějaké akce a na noc vždycky přišli k nám. Od té doby, co přišli, chodili nahoru na paseky Němci na domovní prohlídky. Osmkrát tam přišli za těch devět měsíců, co tam partyzáni byli. Němci pokaždé něco našli, jak se ti partyzáni sbírali narychlo, když někdo ohlásil, že Němci jdou. Jednou vojenský opasek, jednou čepici... Nikdy jsme nic neprozradili, tak odvedli naše chlapy do Valašských Klobouk a tam je vyšetřovali.

Jak tam jednou brácha byl, tak se musel otočit čelem ke zdi a gatě dolů a po holém zadku ho mlátili řetězy. Nic z nich nedostali, a tak je pustili. Když se vrátil domů, tak mu to maso viselo na hýždích, dva týdny si nemohl sednout, jak byl dobitý.

Jak končila válka, tak Němci byli vzteklí, že prohrávají. Do té doby se nestalo, že by u nás někoho vypálili. Až v dubnu 1945 Ploštinu a o několik dní později Prlov, to bylo 23. dubna. Byly jsme tam zrovna se sestrou u strýce. Jak se tatínek nahoře na pasekách dozvěděl, co se děje v údolí, rozběhl se dolů. A jak se rozběhl, tak spadl a už nevstal. Mrtvice.

My se sestrou jsme zatím byly zamčené u strýce v domě. Němci tam přišli a rabovali, hledali partyzány. Dospělé odvedli a nás zamkli uvnitř. Shromáždili lidi v hospodě, tam je vyšetřovali a bili. Zapálili chalupy a do ohně hodili třiadvacet lidí. Jedno to děvče bylo teprve chvíli přivdané, malé děťátko měla, osm měsíců. I ji upálili a děťátko hodili babičce. Jinak všichni z toho čísla byli upálení.

My se sestrou jsme se pak vrátily domů, za maminkou na paseky. Prvního května k nám přišli čtyři němečtí vojáci, jestli si můžou postavit vysílačku. Maminka řekla, že ano a tak dva začali stavět a dva šli nahoru na kopec na rozhlednu. Pak přišli partyzáni a začali po těch dvou u naší chalupy střílet. Utekly jsme se sestrou do lesa, kulky létaly kolem nás. Jednoho Němce partyzáni zabili, druhý utekl, stejně tak ti dva, co šli na rozhlednu. Padl i jeden partyzán.

Maminka se bála, co bude, a tak s bratrem sbalili peřiny a cennosti a odnesli je do lesa, kdyby Němci přišli, ať nám alespoň něco zbude. Ten den bylo škaredě, taková bílá tma, metl sníh. A tak maminka odpoledne říká, že v takovém počasí už nikdo nepřijde a vydali se zpátky pro ty věci do lesa. A jen se vrátili, přišli Němci. Vyhnali nás z chalupy, začali vypouštět dobytek a hned ty chalupy zapalovali. Tehdy vál vítr od Valašských Klobouk a my jsme slyšeli, jak tam hraje muzika, jak vítají Rusy.

Pak nás vzali jako rukojmí a vedli nás do Valašské Polanky. Bylo nás čtrnáct, hlavně maminky s dětmi, z chlapů jenom můj bratr Karel a dva sousedé. Partyzáni se za celou dobu ani neukázali, nikdo nám nepomohl.

V Polance nás zavřeli do obecního domku a vyšetřovali a bili. I nás děti. Bili mě po hlavě, po zádech. Nic jsem neprozradila. Pak přišel ortel - všichni budeme druhý den v deset pověšeni u hlavní silnice pro výstrahu.

Druhý den přišla ženská a říká, ať se nebojíme, že nám se nic nestane. Byla to hospodyně faráře, Aurelie Ludwigová. Přemluvila Němce, aby děti a maminky nechali být. Chlapy, včetně mého bratra a pak jedno svobodné děvče, co bylo na pasekách jen na návštěvě, odvlekli do Hošťálkové. Dál je týrali, pak si museli vykopat hroby. To děvče ještě znásilnili, jeden po druhém. A pak je všechny zastřelili. My jsme odešly s maminkou k příbuzným, tohle jsme se dozvěděly až potom. Mrtvé pochovali s těmi upálenými z Prlova.

Nevím, jak je možné, že se tohle dělo, když za kopcem už byly dědiny osvobozené. Nám nikdo na pomoc nepřišel. A ty, co zmařili lidské životy, co zabili mého bratra, ty nikdo nepotrestal.

Osud Boženy Kršákové zaznamenala: Petra Pospěchová

Vzpomínky paní Kršákové byly zaznamenány v rámci projektu Příběhy 20. století, který realizuje nezisková organizace POST BELLUM, www.postbellum.cz. Celé její vyprávění v nezkrácené podobě a s fotografickou dokumentací je zpřístupněno v internetovém archivu Paměť národa, www.pametnaroda.cz. Osudy z Paměti národa se budou ve Víkendu objevovat pravidelně každý měsíc.

Máte příběh,
o který se chcete podělit s ostatními? Napište nám na vikend.hn@economia.cz nebo na adresu Víkend HN,
Dobrovského 25, Praha 7, 170 55.

Foto: Petra Pospěchová