Váš problém souvisí se změnou, která se stala s naším světem. Slavnosti na počest odchodu do důchodu patří minulosti, ve které každý pracoval na plný úvazek až do 60 nebo 65 let a pak naráz skončil. Taková oslava dávala smysl a byla jasným životním předělem.
Nemyslím si, že kvůli tomu musíte cítit nějaké rozladění - nechtěné rozlučce se přece snadno vyhnete. Sama jsem byla na desítkách takových setkání, kdy se loučící kolega chtě nechtě cítí podivně a nejistě. Přitom musí na všechny strany rozdávat úsměvy.
Každý se ho ptá, co má v plánu, a jemu nezbývá než předstírat jasně naplánovanou nejrůžovější budoucnost, které se už už nemůže dočkat. Všichni ho ujišťují, jak moc jim bude v kanceláři chybět. Přitom všichni s jistotou vědí, že svého kolegu víckrát neuvidí.
Jestli oslavy odchodu do důchodu patří minulosti, totéž platí také o přístupu k práci. Trochu mě mrzí, že ve dvaašedesáti letech máte potřebu někomu dokazovat, že vaše nadšení pro práci zůstává stejné, i když se chystáte pracovat na částečný úvazek.
Tohle často cítí ženy po návratu ze své mateřské dovolené, ale ty mají k určité nejistotě větší důvod. Přece jen je před nimi ještě minimálně třicet produktivních let a oprávněně se obávají toho, že už navždy zůstanou mimo skutečné možnosti své původní kariéry.
Není to tak, že ve vašem věku je skvělé odejít z centra dění? Za sebe mohu říci, že tuhle situaci přivítám a s chutí vykřičím do světa, že práce už pro mě není to hlavní. Proč ještě ve dvaašedesáti letech někomu něco dokazovat?
Místo toho pořád dostáváte svůj plat, a k tomu na vás čeká každý měsíc důchod, což není tak špatné. A ostatní jsou vám vděčni za to, že se s nimi podělíte o získané zkušenosti. Zapomeňte však na nějaké speciální pocty a ocenění. Ty patří skutečně už do minulosti.
Lucy Kellaway
poradkyně Financial Times
