Skeptická malířka od soustruhu

"Asi jsme měly být jeden člověk, ale nějak jsme se rozdělily," tvrdily sestry Květa a Jitka Válovy, osobité duo českých malířek, jež celý život žily a tvořily v tandemu na Kladně. Za desetiletí života v podmínkách krajní nouze vyrostly v pilíře české poválečné malířské generace. Byly ceněny doma i v zahraničí. Život Květy Válové se uzavřel v září 1998, Jitka Válová (nar. 1922) zemřela včera.

Soustruhy a ocel

Svůj talent uplatňovala Jitka ve figurální tvorbě. Její útlé a protáhlé postavy, zachycené v pohybu, vypovídají o vztazích, osudech, náladách, často zobrazují extrémní situace. Po smrti Květy Jitka dále tvořila a vystavovala. Její tvorba se ubírala cestou postupného odhmotňování formy a minimalizace použitých vyjadřovacích prostředků.

Její výtvarné začátky vyšly ze zkušenosti s rytectvím skla, jemuž se vyučila v Železném Brodě. Pracovala u soustruhu, a pokud měla čas, kreslila oceláře v provozu. První výstava společně se sestrou v divadle Rokoko nesla název Člověk a ocel, oficiální kritika ji ale nepřijala. Další výstavu měly sestry ve Špálově galerii v roce 1966, ta jim již přinesla uznání a ocenění.

Sesterská tvorba

Celý život byly obě sestry nerozlučně spjaty. Osobní svéráz někdejších studentek Emila Filly dokresluje jejich jadrná mluva. Ač nikdy nepatřily do oficiální sféry malířství, umělecké i lidské ústraní je neodradilo od tvorby: "Nic jiného neumíme a taky ani nechceme." První zahraniční cenu J. G. Herdera v roce 1994 komentovala Květa slovy: "V životě jsme žádné ocenění nedostaly, akorát nás kopali do zadku."

Obě "Válovky" tvořily figurální obrazy. Rozdílnost obou sester, které se nikdy nevdaly ("ve třinácti jsme si řekly, že nebudeme sloužit nějakému dědkovi") je pro každého kritika zajímavým momentem. Podle kunsthistorika Petra Vaňouse byla Květa jistější a optimističtější a Jitka introvertnější a skeptičtější. První malovala robustní, jisté postavy, druhá tvořila giacomettiovsky vyčáhlé figury sestrojené z chvějivých linek. Jejich obrazy mají poetickou schopnost vidět věci ostře a přesně.

"Často jsem se k obrazům vracela a předělávala je. To Květa nikdy, ta to ještě neměla dokončené a už to podepsala," říkala Jitka Válová, která za své hlavní téma považovala zápas. "Nejdřív zápas s hmotou, pak zápas člověka s člověkem."

Jejich vidění se vyvíjelo. Z raných pláten sálala skepse, stísněnost a smutek, měly výmluvné názvy: Podpírání, Velká břemena, Doteky, Svědkové minulosti. V devadesátých letech obě pozvolna přešly k uvolněným a kultivovaným kresbám. Do dějin architektury se vepsaly vitrážemi, nástěnnými malbami, mozaikami a reliéfy v Praze, Kladně, Ostravě a Berouně.

Umělkyně na Trase

Narozeny 13. prosince 1922 v Kladně, prožily celý život v jednom domě. Po absolvování pražské Vysoké školy uměleckoprůmyslové založily v roce 1954 se spolužáky uměleckou skupinu TRASA.

Od padesátých let na ně silně působilo průmyslové prostředí Kladna. Po roce 1989 sestry Válovy vystavovaly i v zahraničí, například v Manchesteru či New Yorku. Velká retrospektiva ve Veletržním paláci na jaře 2000 měla značný ohlas. Loni Jitka Válová představila v Galerii VŠUP na výstavě nazvané Jitka válí - lité kresby.

"Na Jitku mám vzpomínky jako na tu cyničtější Válovku", říká kritička umění Lenka Lindaurová. Květa byla zamlklejší, a i když obě braly umění a svoji práci zcela vážně, Jitka ho rozhodně za žádnou transcendenci nepovažovala a měla velký dar sebereflexe. Když dostaly jednu významnou rakouskou cenu, tak to okomentovala: "Jestli je to vyfutrovaný prachama, tak proč ne."

NA OKRAJI
Tvorba malířky Jitky Válové vznikala v ústraní, mimo oficiální malířství.
FOTO: ČTK