1. listopadu 1512

Ten nepatrný dotek jako by v sobě nesl nezměrnou energii, všechnu dramatičnost světa. Bůh obklopený anděly se blíží k Adamovi a nataženým prstem vlévá do jeho zemdlené paže život. Právě takový výjev se naskytl první listopadový den roku 1512 příchozím, kteří ve vatikánské Sixtinské kapli zvedli hlavu, aby užasli nad nástropními freskami. Byl pátek (alespoň dle tehdy platného juliánského kalendáře) a sedmatřicetiletý Michelangelo Buonarroti veřejnosti poprvé představil své fascinující dílo Stvoření světa.

Nepovažoval se za malíře, mnohem dokonalejší uměleckou formu spatřoval v sochařství, a přesto se stal jedním z nejvýznamnějších malířů renesance. Narodil se do chudé toskánské rodiny, jako chlapec byl v učení u jistého florentského kameníka, už v patnácti se však mohl těšit z přízně mecenáše umění Lorenza Medicejského a z inspirativního prostředí jeho sochařských zahrad. V roce 1496 odešel do Říma a vytvořil tu Pietu, mistrovské sousoší, které je k vidění v bazilice sv. Petra. Později dal ještě Florencii obří sochu Davida, záhy však byl papežem Juliem II. povolán zpět do Říma.

V roce 1508 začal pracovat na výzdobě Sixtinské kaple - jen s hrstkou pomocníků a se zakloněnou hlavou strávil vestoje na lešení čtyři dlouhé roky. (Někdy se uvádí, že své nástropní fresky maloval Michelangelo vleže, to však nic nemění na fyzické náročnosti takové práce a úctyhodnosti jeho výkonu.) Stvoření světa vychází ze starozákonní knihy Genesis a zachycuje biblické události od počátku vesmíru až po potopu a archu Noemovu.
V roce 1536 se Michelangelo na žádost papeže Klementa VII. do Sixtinské kaple vrátil, aby namaloval Poslední soud, rozměrnou fresku na stěně za oltářem. Bylo mu šestašedesát, když svou práci dokončil, měl však před sebou ještě bezmála třiadvacet let života.

Foto: archiv