Jo Nesbo: Minulost je teď jako cizí země

Před několika dny, ještě před pumovým útokem tady v Oslu a střelbou na ostrově Utöya, jsem se s jedním kamarádem bavil o tom, jak radost z faktu, že je člověk naživu, jako by šla vždy ruku v ruce se zármutkem, že se věci mění. Ani ta nejzářnější budoucnost totiž nemůže vynahradit skutečnost, že žádné cesty nevedou zpět k tomu, co bylo předtím - k nevinnosti dětství nebo ke dni, kdy jsme se poprvé zamilovali. Cesta zpět nevede ani k vůni červenců, kdy jsem jako malý kluk skákal z balvanu do ledově chladné roztáté vody v jednom norském fjordu. Nevede ani ke chvíli, kdy jsem jako sedmnáctiletý stál s deseti franky v kapse u přístaviště ve francouzském Cannes a díval se, jak dva urostlí muži v idiotských bílých uniformách veslují v člunu a převážejí jakousi ženu a jejího pudla z jachty na břeh. Tehdy jsem si poprvé uvědomil, že rovnostářská společnost, ze které jsem vzešel, není pravidlem, nýbrž výjimkou.