Karel Bureš: Šejdíř není nikdy sám

Obchodník dělá jen to, co může. Na začátku je ale vždycky akcionář. Ten vybírá agresivní, anebo konzervativní management a tím tlačí na tempo růstu byznysu a očekávaných zisků. A tak se nakupují řecké dluhopisy a prodávají složité produkty nevhodným protistranám, říká bankéř Karel Bureš, který se v polovině devadesátých let stal nejmladším treasurerem - šéfobchodníkem finančních trhů Midland Bank PLC (ze skupiny HSBC) v Praze. Pak založil pobočku banky HSBC na Slovenku a posléze řídil korporátní bankovnictví téže instituce v Rusku.

HN: Krize z roku 2008 byla podle mnohých expertů srovnatelná s černým pátkem 1929. Akcie padaly, banky se dostaly do problémů. Změnil se ale trh jako takový?

Zmenšil se počet klientů, někteří zkrachovali, mnozí fúzovali. Je těžké obchodovat s někým, u koho nemáte jistotu, že tu půlmiliardu, kterou mu dneska půjčíte, dostanete zítra zpátky. Kromě toho klesly čisté úrokové výnosy, takže se banky musely poohlédnout po novém zdroji příjmů.

Změnil se také přístup klientů k bankám. Některé banky totiž v průběhu krize tlačily na urychlené splacení všech závazků, což samozřejmě dostalo dost firem do velkých problémů. Jiné banky projevily více pochopení k problémům klientů a mají s nimi teď daleko lepší vztahy. Ty prvně jmenované se nyní snaží získat klienty zpátky. Jenže, kdo se vrátí k někomu, kdo nepomohl? Bankovnictví je o dlouhodobé spolupráci, a ne o rychlých výhrách typu dnes jsem s tebou udělal byznys, super, ale zítra, když tě bude škrábat v krku, tak tě neznám.

Krize také narovnala cenu peněz. Předtím bylo hodně klientů, zejména z řad velkých korporací, kteří chtěli od banky půjčovat téměř zadarmo, protože si mysleli že dělají bankám laskavost, že u nich vůbec jsou. Ale opak je pravdou: banky pracují s penězi pro peníze, ne pro marketing nebo pro dobrý pocit.

HN: Pořád ale zůstala honba za ziskem za každou cenu, která nakonec vedla ke krizi.

Na začátku je vždycky akcionář, který si zpravidla vybere ze středu managementu ty nejagresivnější hochy, kteří slibují, že v horizontu jednoho až tří let zvýší výnosy a výrazně zredukují náklady. To funguje pořád.

HN: Jenže v roce 2008 se ukázalo, že tato strategie vede ke vzniku množství produktů, na nichž stejně vydělá jenom banka...

Každý obchod má dvě strany. Pokud prodáváte nesrozumitelný produkt klientovi, který má mlhavé tušení, co to je, pak je to samozřejmě špatně. Některé firmy ale s vidinou krásných zisků a bezvadné investice na to kývly. A klidně podepsaly smlouvu, že všemu rozumějí.

HN: A pak projely, co se dalo.

Přirozeně, nelze předpokládat, že třeba zemědělský producent bude rozumět například CDO, jehož riziková složka nemá nic společného se zemědělstvím. Potom je to čistě spekulativní nástroj, který může skončit dobře, ale nemusí. A v takovém případě jsou rizika neomezená.

HN: Nakonec se ale tato strategie vrátila bankám...

Když klient zjistil, že jediné, co má, je velká finanční ztráta, tak se obrátil na soud, který začal zjišťovat, zda podmínky smlouvy byly v pořádku.

HN: Co s tím může klient dělat, když podepsal, že všemu rozumí?

Jistě. Jenže když klient půjde k arbitrážnímu soudu dejme tomu v Americe a řekne ano, my jsme to sice podepsali, ale jak jsme tomu mohli rozumět, když jsme to nikdy nedělali? Chtěli jsme to koupit jako investiční instrument a v bance nám to vysvětlovali, ale my jsme - s prominutím - jenom sedláci a ničemu nerozumíme. A jak rozhodne soud? Zpravidla ve prospěch tohoto "neználka," protože ten se jako by nechal napálit.

HN: Tlak na růst zisků vede nejen ke špatným rozhodnutím, ale také k tomu, že někteří obchodníci začali podvádět. Dá se tomu zabránit?

Není možné, aby jeden člověk udělal podvod, a nikdo na to v bance nepřišel. Na začátku je samozřejmě obchodník. Ale hned za ním je back office, který zaznamenává a procesuje všechny obchody, které ten obchodník provádí. Stejný obchod posléze posuzuje oddělení finanční kontroly a nakonec odbor řízení tržních rizik. Pokud někdo prodělá miliardy, pak muselo dojít k chybě na několika místech tohoto řetězce. Nikde se neztratí jeden a půl miliardy za pár dní. Jenže policie, prokurátoři a lynčující dav mají rádi jednoho pachatele, kterého chtějí zavřít na dvacet let.

HN: Není na vině spíš politika banky?

I ten obchodník se snaží dělat svoji práci a má od managementu nastavené limity: s kým může obchodovat, jaké produkty a do jaké částky. Přirozeně každý člověk může udělat chybu, ale hned ten den musí nastoupit někdo z back office, z finančního controllingu či z odboru z tržních rizik, kdo mu řekne: Tady jsi udělal chybu, pojďme to napravit. To se stává dnes a denně.

Iniciátorem problému je samozřejmě trader, ale zodpovědnost za ztrátu mají všichni, kteří jsou do procesu zainteresovaní. Každý obchodník má svého šéfa, každý back office má také svého šéfa, který má zajistit, aby jeho lidé rozuměli své práci. A risk manažer stanoví limity na všechny obchody spojené s rizikem.

HN: Patří sem i řecké dluhopisy? I tady je přece už minimálně rok jasné, že to je obchod s deštěm.

Možná proto, že v té době na trhu to byl jeden z mála titulů, který nabízel atraktivní výnos. Šlo o spekulaci na to, že Řecko zachrání Evropská unie a ECB v případě, že řecká vláda neozdraví veřejné finance sama. Pokud to udělají, je to pro ty banky, co nakoupily řecký dluh, super byznys. Pokud ne, tak pár dalších bank bude před krachem žádat své národní vlády o záchranu stejně jako před pár lety.

Obchodník ale může dělat jen to, co mu dovolí management banky. A pokud může, či spíš má dovoleno koupit papír, který nese dvouciferný výnos ročně, tak ho koupí. Trader je placený za to, aby našel nejlepší příležitost na trhu, a ne aby zvažoval kreditní riziko, to je byznys risk managementu. Trader si o tom může myslet své, ale co není zakázané, je povolené.

HN: Politici se snaží vést boj proti finančnímu trhu na dvou frontách. Větší regulací a nově také daní z finančních operací. Pomůže to zkultivovat trh?

Ne, ty banky, které mají silné renomé, dostatečný kapitál a mezinárodní působnost, půjdou třeba na jiný kontinent a nebudou platit nic. Ty, co zůstanou, přenesou tuto povinnost na své klienty. Ve finále tak klient coby daňový poplatník zaplatil záchranu bank a coby klient zaplatí ještě jednou novou daň.

HN: Státy už jednou zachránily bankovní sektor, a teď mají problémy. Měly by to i přes tento důsledek udělat podruhé?

Náklady, lépe řečeno ztráty, měl nést akcionář, který si špatně vybral management. Když máte stádo a polovina je nevyléčitelně nemocná, je lepší se tu polovinu snažit léčit za každou cenu s rizikem, že nakazí i zbytek, nebo tu nemocnou část poslat na porážku? Záchrana bank vytvořila precedens, teď banky vědí, respektive doufají, že pomoc dostanou. Jenže o tom rozhoduje politik a platí daňový poplatník.