Příroda je romantický přelud

Mrazivý vítr se proháněl kolem holešovického nádraží. Nádražní restaurace zrušená. Autobus z Doks vyplivl do tmy houf lidí. Botanika Jiřího Sádla, který se vracel z terénu, v pohorkách, s batohem a se svou typickou čapkou, jsem mezi nimi našla hned. I když jsem jej dosud znala jen z fotek na obálkách knih s eseji o krajině a přírodě, o zániku tradičního venkova a vzniku nové divočiny...

Vydali jsme se setmělými sychravými Holešovicemi najít místo, kde bychom se pobavili o tom, jak "stará tvář krajiny zaniká a o té nové si nejsme jisti, je-li to vůbec tvář, to rozšklebené, co nám nyní krajina ukazuje," jak Jiří Sádlo napsal. Po mostě jsme překonali svištící magistrálu, pronikali lesem podivných budov, stavebních buněk, plechových plotů a touto podivnou urbánní krajinou jsme se dostali až k holešovickým činžákům. Hledali jsme světélko vývěsní tabule nějakého příjemného podniku, ale potkávali jen zrušené hospody nebo herny a nonstopy. Nakonec nám azyl poskytl rockový klub, kde - jak doktor Sádlo odtušil - budeme historicky a široko daleko nejstaršími návštěvníky. Měl pravdu, ale nevadilo.