Filmové (z)mizení Bohumila Hrabala

Dávejte pozor, co vám teďka řeknu... Tenhleten Hrabal, tak řečeno nejlepší český nežijící spisovatel, se dneska zdá být úplně všude, není teda divu, protože by mu v pátek bylo sto let, ale stejně člověka zaráží, proč takový pobláznění kvůli někomu, jehož písmenka se už tak samozřejmě neznají, jako tomu bylo na konci osmdesátých, kdy snad Česko ani jinýho spisovatele nemělo, protože Hrabal, bard pivní každodennosti, měl slinu na takový to domácký "Gasthaussein", v němž se dycky najde nějaká ta perlička na dně, protože v lidový kultuře, co si budeme povídat, je taky pořádná lidová moudrost, co si nezadá s kdejakým filozofem, kerýmu není kolikrát ani rozumět, jak se motá v cizích slovech, zatímco Hrabal to umí říct tak nějak lidsky a všichni společně pak víme, vo čem je řeč a kam to naše lidský usilování směřuje, a taky že je to vlastně zatraceně krásný být člověkem, i když se třeba právě opíráte o zeď oroseným čelem na toaletě nějaký tý čtyřky, co jich měl právě Bohumil František Kilián Hrabal tak rád.