Mehldau a Thile položí jazz do modré trávy

Svěže a inovativně nakládá s tradicí nová generace amerických instrumentalistů, kterou spojuje především touha překračovat hranice žánrů. Tento trend nejlépe vystihuje hráč na mandolínu Chris Thile a jazzový klavírista Brad Mehldau, kteří spolu 3. listopadu vystoupí ve velkém sále pražské Lucerny. Oba ovládají své nástroje virtuózně a oba vycházejí z výslovně amerických žánrů: Thile z bluegrassu, Mehldau z jazzu. A tímto spojením vzniká podnětný a nečekaný stylový amalgám, jenž oslovuje posluchače i daleko za hranicemi Spojených států.

Když ve svých pěti letech Chris Thile poprvé vzal do ruky mandolínu, šlo stále o nástroj používaný především v bluegrassové hudbě. Thile nejenže našel novou cestu, jak mandolínu využít při sólovém vystupování, ale v kapelách Nickel Creek a Punch Brothers zvuk nástroje dovedl až za hranice žánru. O Thileho virtuozitě nebylo pochyb od začátku: již ve dvanácti letech hudebník vyhrál Národní mandolínovou soutěž. Dnes je nositelem tří Grammy, amerického ocenění Mandolinista roku či hudební ceny BBC, obdržel také grant od MacArthurovy nadace. Kritici i fanoušci o něm mluví jako o zřejmě nejpozoruhodnějším mladém mandolinistovi na světě.

Tato Thileho sláva pramení zejména z kapely Nickel Creek, kterou Thile, jenž měl k bluegrassu blízko po rodičích, založil spolu se členy spřízněné rodiny Watkinsových. Thile na mandolínu, Sean Watkins na kytaru a jeho sestra Sara Watkins na housle spolu jako děti začali hrát bluegrass, s nímž předskakovali zejména countryovým zpěvákům, například Dolly Parton či Lylu Lovettovi.

Jak ale děti rostly, postupně se žánrově stále více uvolňovaly a do svého pojetí bluegrassu brzy vstřebaly vlivy lidové hudby a nezávislého rocku. Právě těmito směry se pak Thile vydal se svojí následující kapelou Punch Brothers, dnes označovanou za přední sestavu takzvaného newgrassu. O její eklektičnosti svědčí i to, že vlastní čtyřicetiminutovou suitu Punch Brothers odehráli roku 2007 premiérově v prestižní americké Carnegie Hall.

Ani tady se však věčně experimentující Thile nezastavil: v posledních letech spolupracoval s kontrabasistou Edgarem Meyerem či klasickým violoncellistou Yo-Yo Mou, složil také vlastní koncert pro mandolínu, jejž roku 2009 zahrál s Coloradským symfonickým orchestrem. Pro vydavatelství Nonesuch mezitím natočil Bachovy sonáty a partity.

Neustálá touha pouštět se do něčeho nového vedla Thileho také k setkání s klavíristou Bradem Mehldauem, s nímž poprvé jamoval začátkem roku 2011. Když se setkali podruhé v londýnské Wigmore Hall, Thile to označil za jedno z nejpodnětnějších vystoupení, jež kdy odehrál. "Zdálo se mi, že mluvíme podobným hudebním jazykem. Mehldau úžasným způsobem stírá žánrové hranice," dodal.

Protože pro mandolínu a jazzový klavír neexistuje společný repertoár, Thile a Mehldau začali hrát to, na co měli zrovna chuť. Na jejich prvním turné to byly upravené písně Boba Dylana či rockové kapely Radiohead, dnes k nim hudebníci přidávají také vlastní kompozice.

V silně improvizujícím duu se projevuje i největší přednost Brada Mehldaua, který na sebe začátkem devadesátých let upozornil právě improvizací v jazzových sestavách. Od té doby se však klavírista věnuje i klasické romantické hudbě. Kromě vlastního dlouholetého tria s bubeníkem Jeffem Ballardem a basistou Larrym Grenadierem, které několikrát koncertovalo i na Strunách podzimu, Mehldau vystupuje i sólově. V samostatných projektech pak spolupracoval s jazzovým saxofonistou Joshuou Redmanem či švédskou operní pěvkyní Anne Sofie von Otter. I toto duo roku 2010 vystoupilo na Strunách podzimu.

Vývoj Mehldauova tria, jež se od jazzových standardů posunulo k interpretacím skladeb písničkářů Nicka Drakea či Paula Simona a hraje také kompozice svých členů, zmapoval roku 2011 boxset vydaný labelem Nonesuch. S ním klavírista spolupracuje již osmým rokem, naposledy u něj letos vydal duo s bubeníkem Markem Guilianou nazvané Mehliana. Je nanejvýš pravděpodobné, že nahrávka Mehldauova projektu s Thilem bude následovat.