Eseje Milana Kundery v nyní vydaném sešitu nazvaném Zahradou těch, které mám rád odpovídají jeho představám o psaní: připomínají hudební kompozice.
Mají výraznou melodii, opakující se motivy, epizodické vsuvky, rytmické změny, jsou úsečně traktovány, ale přitom jednotlivé části plynou v návaznostech, mají vyvrcholení a doznívají. A především takřka výhradně nesou hlavní motiv: umění románu.
Je požitek se do těchto textů "zaposlouchat". Člověk přitom nemusí mít přečteny všechny romány, o kterých Kundera píše, a důkladně znát jejich autory – onu zahradu těch, které má Kundera rád. Vždyť i on zmiňuje například Alexandra Solženicyna, kterého nečetl. "Byl tento velký člověk též velký romanopisec? Jak bych to mohl vědět? Nikdy jsem neotevřel žádnou jeho knihu. Jeho odvážné postoje... mi vnukly pocit, že vím dopředu, co chce říct," píše Kundera odkaz na vlastní přesvědčení, že autor má zůstat skryt za svými postavami, být zahalený, mnohoznačný, ironický.
Vstoupí-li podle Kundery romanopisec do obecné paměti jako "velká osobnost", stane se tak v důsledku hry historických náhod, ale pro jeho knihy je to kalamita.
- První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
- Možnost kdykoliv zrušit
- Odemykejte obsah pro přátele
- Všechny články v audioverzi + playlist
Přidejte si Hospodářské noviny
mezi své oblíbené tituly
na Google zprávách.
